Balet pro pobavení

,,Emu na scénu! Honem honem! Jedeme! Emu na scénu!“
Vyřítila jsem se z šatny, byla jsem zpocená a nohy se mi klepaly. ,,To je zlý, to je zlý. Dělej! Uklidni se!“ Přesvědčovala jsem sama sebe.
Doběhla jsem na scénu a postavila se na své místo.
Ztuhla jsem.
,,Sakra takhle nic nezatančím!“
Nikdy se mi tohle ještě nestalo. Byla jsem svázaná, jako zajatec někde v Africe. Zatracená Afrika!
,,Proboha zachraňte mě někdo!“
Kolem mě byly malý holky a předstíraly okvětní lístky růžového květu.
,,Emo soustřeď se, kveteš!“ Ozvalo se ze zákulisí.
,, Aha pěkně děkuju… Jak mám k čertu kvést? Jak se to dělá?“ Nikdo mě neslyšel.
Opona. Velký těžký kus do zlata zabarvené látky. Kéž by se nerozevřela: ,,Zastav se! Stůj!“ Křičela jsem na ní v duchu.
Dívky kolem mě se chichotaly a uculovaly. ,,Pššt!“ sykla jsem.
,,Musíš být silná! Silná!“ Opakovala jsem si jako nějakou kouzelnou formuli.
,,Jsem skvělá primabalerína! Ještě včera mi to šlo, není čeho se bát! Nic nezkazím!“ Najednou mi zatrnulo. ,,Umím se smát? Musím se smát! Usměj se, zkus to, dělej! Směj se!“ Vykouzlila jsem na tváři značně přitroublý úsměv, který opona jistě ocenila. Za tím těžkým kusem látky to pomalu utichalo. Violoncella začala ladit. Basy, pak housle. Tři zkušební brnknutí na harfu. Významné poklepání taktovkou. Ticho.
,,Ach ne, už…Už je to tady! Co mám dělat? Co mám dělat?“
,,Můžeme?“ Režisér ze zákulisí a mé plačtivé ,,ne“ v nitru.
Opona se začala sunout doleva.
,,Kveť! Kveť! Kveť! Sakra kveť!“