Pozdě

...Seděla jsem na okenním parapetu a přemítala o životě , co jsem dokázala , v čem jsem zklamala a v čem jsem byla oklamána . Do myšlenek o úspěších si se mi vloudil ty , nechtěla jsem na tebe myslet , ale musela jsem , slezla sjem z parapetu , vzala do ruky papír a tužku a snažila se něco nakreslit , dřív jsem kreslila strašně ráda , kreslila jsem všechno a všechny , ael od té doby co jsem tě poznala , nedovedu namalovat ani kolečko bez toho , aby ti bylo podobné , do obrázku chlapce se mi vloudili tvoje oči , pak tvůj úsměv , tvoje vlasy , potom už nebylo nic co by bylo chlapcovo .
Vzala jsem telefon a vytočila číslo , číslo , které jsem uměla nazpamět , už tolikrát jsem ho použila , ale vždy jsem volala vesele s nadějí , plná lásky a odhodlání . Dnes to bylo jiné , nebylo obyčejný den , byl to rok ode dne kdy jsi mne opustil , rok trápení a nenávisti , rok utrpení ...
Do ucha mi tutal nejistý ton ze sluchátka , nevěděla jsem co bych ti pověděla , kdyby ton zmlknul a promluvil bys ty , nevěděla jsem , co udělám když se do nekonečného bzučení v mé hlavě promítne zase tvůj hlas a vše na chvíli bude zase krásné . Pak však i to pomine , tvá slova za sebou zanechají jen spálenou touho a zhrzenou lásku .
Odložila jsem telefon od ucha , potřásla hlavou a vydala se do koupelny . Tam sjem ze sebe shodila všechno oblečení a postavila jsem se před zrcadlo , najednou mi přišel pohled na samu sebe , jako pohled na někoho dávno mrtvého . Přiblížila jsem se k toaletce a vyndala žiletku , sedla jsem si na zem a zaívala se naproti bílým kachličkám . Stačí jeden řez a budu pryč od všeho utrpení , jeden řez a skončí všechno . . .
Přejela jsem jemně po ruce , žíly se zavlnily , ale nic se nestalo . Podruhé už jsem táhla najisto , zatlačila jsem žiletku co nejhlouběji do masa a nechala ji klouzat na ruce .
Zamotala se mi hlava a já zahodila žiletku , chytila jsem se za ruku , která nesnesitelně pálila a tiše zaklela . Byla jsem připravená odejít , ted už ano .
Přivřela jsem oči a nechávala se unášet tmou , náhle mne ale něco vytrhlo z náručí toho krásného pocitu . Telefon vedle mě zvonil do ticha , zmáčkla jsem zelený knoflík a jediné co jsem stihla pochytit bylo Miluji tě , slova na která jsem čekala tak dlouho a když už konečně přišla , tak je musím nechat ve vzduchu bez opovědi a odejít . . .
Už nikdy se nemusím trápit , odcházím a tulím se k černým stěnám , k haldám prázdnoty , ejdiné co stále bolí jsou ta dvě slova . . . .