Kněz

Kdysi žil jeden kněz
Kázal v malém kostelíku na kopci
U přilehlé vsi
Přes to, jak obyčejně to zní
Tento případ byl opravdu zvláštní
Velmi nezvyklý

Nebyl to kněz jako každý jiný
Dělal si legraci ze samotné církve
Dělal si legraci ze všech těch svatých věcí
Ze života a vlastně i smrti
Ze všeho zlého na tomto světě
Smál se tomu, protože zkrátka věděl...

Lidé ho měli za blázna
Byl pro ně rouhač a špatný křesťan
Modlili se aby odešel
Jeho nikdy nemizející úsměv
Neustupující dobrá nálada
Veselá povaha a dobrácký duch
Všechno to je iritovalo
Bylo to pro ně nepřijatelné
Měli ho za démona a ďáblova spojence
Vyhýbali se jemu i kostelu oklikou
Ukazovali na něj prstem a křižovali se
Když se objevil ve městě a všechny zdravil

Církev ho zbavila jeho titulu
Musel opustit ves a svůj kostel
On však neuposlechl
Vesele kázal dál ve své zapadlé vsi
Jeho přítomnost přiváděla ostatní k šílenství
Nedokázali snést jeho lásku
Oni chtěli utrpení, jak jim bylo přikázáno
Chtěli klečet a modlit se
Chtěli se bát a děkovat a prosit každý den
Který jim byl dán jakousi silou
Jako dar z nebes
Jako něco, čeho sami nejsou hodni
Jak si může z toho někdo dělat legraci?
Může snad kněz nebrat toto vážně?
Cožpak pohrdá těmito danými hodnotami?

Byli však také jiní
Někteří chodili na jeho mše
A odcházeli povzneseni
I oni měli stále úsměv na rtech
Šířilo se to jako mor, vskutku
Lidé je za to nenáviděli

Jenže přesto mnohdy přišli
Zvědavost jim nedala
A tak i oni chodili častěji a častěji
A stále více lidí odcházelo a měli radost
Cítili se skvěle a svobodně
Každý nádech, každý krok si užívali jako nikdy

Toto se nemohlo nedostat ke králi
Ano, ani jeho nenechala zvědavost na pokoji
Musel zjistit co se to v oné zapadlé vsi děje
Vydal se tedy s celou družinou navštívit ono místo
Vláčel se lesy a kopci aby to viděl, jako nějaký zázrak
Až nakonec spatřil kostelík na jednom z kopců
Zrovna byla mše, a tak neváhal a vstoupil
Kněz věděl že je to král, i když předstíral tuláka
Posadil se kamsi do zadních lavic a sledoval
Jaké bylo jeho překvapení když mnich začal!
Něco takového v životě neviděl
Nikdy ještě nezažil takovou mši...

Kněz s nasazenou kápí stanul u oltáře
Každý by čekal kázání a kárání
Modlení a pokání
Ale kněz náhle sundal kápi a zvolal:
„Lidi kašlete na to!“
„Co blbnete! Proč klečíte a kajete se?“
„Máte snad proč? Zabili jste? Ublížili?“
„Ne? Tak tady nešaškujte! Otevřete oči!“

Kněz rozmáchle gestikuloval
Mluvil energicky ale při tom moudře
Poskakoval mezi lavicemi s neuvěřitelnou lehkostí
Z tváře mu nemizel jeho úsměv, ba naopak
Jako by se rozšiřoval a prohluboval

„Vykašlete se na ty plky shora!“
„Jsou to nesmysly, vstaňte a přestaňte skuhrat!“
„Život není o pokoře a strachu, ale o radosti a lásce!“
„Neustále vás zkouší a hraje s vámi vyrovnanou partii.“
„Ano, život je hra! Je to hra a je na vás jak ji budete hrát.“
„Přestaňte vzhlížet k nebesům, vzhlížejte jeden k druhému a k sobě!“

Takto pokračoval ještě pár minut
Někteří se zvedli z lavic
Jejich šedé tváře jakoby se rozednívaly
Ve studeném a zchátralém kostele se udělalo teplo
Smích se nesl kostelem a po chvíli se uvolněně plkalo a žertovalo
Skupina vzadu jen tiše a s úžasem seděla a pozorovala...

...

Král nechal knězovi setnout hlavu

Nechal ho odvléci do svého města
Kde ho v řetězech vodili ulicemi
Celou tu dobu za nimi šel průvod z okolních vesnic
Vesnic z okolí onoho kostela
Šli jako had až do hlavního města

Kněz se nepřestal usmívat
Ne, ani v takovou chvíli ne
Život je hra, dá se vyhrát i prohrát, ale určitě musí skončit
Popraviště plné lidu na něj užasle hledělo
Zářil jako by šlo o radostnou událost, ale takový byl pořád
Neztratil úsměv ani když ztratil hlavu

A lidé šli za ním
Nešli za králem...Šli za ním, za tím šíleným knězem
I přesto, že byl již mrtvý
Šli za tím, co v nich zanechal
Za jeho nesmrtelným veselým duchem
Dobráckou a šťastnou povahou
Za oním nemizejícím úsměvem
Následovali onen odkaz, co zde zůstal
To co jim stále chtěl sdělit...