2 Dopisy

Stačila 2 slova, která navždy změnila její život. Od toho dne se od něho nehnula na krok. Každou vteřinu věnovala jemu a on ji, myslela si, že je to láska kterou tak dlouho hledala a jednou po dlouhé době byla zase šťastná...
Jednou se jí zeptal, jak moc ho miluje ? Ačkoli jí tahle otázka přišla nadmíru paranoidní odpověděla . že mu to nemůže říci...Než stihla dokončit větu otočil se a odešel, pak už jen do ticha doznívala její prázdná slova...Nemůžu ti to říct, protože jsem v životě takovou lásku nepoznala, nikdy jsem k nikomu necítila tak hluboké city jako...k tobě. Byl pryč, ona se nikdy nedala znova dohromady a on ji vídal s jinými kluky, vždy když ji s někým zahlédl, sevřelo se mu srdce, zaťal pěsti, snažil se udržet, protože měl sto chutí rozběhnout se za ní a zeptat se proč, proč mu to udělala, jak jen mohla, vždyť ji tolik miloval. Raději se otočil a odešel. Ona se za nim smutně dívala a zatím úspěšně potlačovala slzy. Když se vrátila domů , padla na postel, která měla na starosti vždy to samé, pohltit všechny jeí slzy, které nikdy nepřestávali téct, a potom ji ukolíbat k smutnému spánku, ze ktrárého znova a znova volala jeho jméno. Dnes to ale bylo jiné, dívka vypustila svou andulku na svobodu a zaštrachala v šuplíku. Vyndala žiletku, papír a tužku. V oblečení se posadila do vany, pustila proužek vody a začala psát. Po chvíli vložila hustě popsaný papír do obálky, napsala na ni jeho jméno a položila vedle vany.
Vypla vodu a přiložila žiletku k zápěstí, jedním rychlím tahem ukončila všechno, dříve průzračná voda se začala barvit do ruda...
Staejnětak na bílém koberci, kde ležel chlapec byla skvrna od krve a kousek dál ležel dopis .

Teď tu stojím u dvou hrobů a pláču, křídla mi zešedla a já se trápím, protože vím že už jim nemůžu nijak pomoct, jediným mým posláním je doručit dopisy... Položím každý na patříčný hrob, otřu rudé slzy, má křídla náhle zčernají a já vzlétnu do nebes...