Černá dáma

Stál. Stál a hrál, jinak nic, jen prach a stín. Stál a hrál v rohu ztemnělé místnosti bez oken, aby nerušil svým zjevem partii královské hry, která ubíhala pod prsty vznešených mladých pánů.

První z nich, vysoký Rumun v černém plášti vedl boj svých figur s rozvahou hodnou vojevůdce. Druhý muž, poněkud menší než první, měl svaly válečníka, ale mozek jako poslední bílý pěšec. Narodil se pro záblesk okamžiku, o strategii neměl tušení.
Na rudém koberci, mezi kapkami vína, které hráči v prudkých pohybech nechávali vylétávat z poloprázdných sklenic, se povaloval šik padlých figur, které protivník smetl zbytečně. Pánové, unaveni vínem a hrou, pospávali v čalouněných křeslech potažených měkkým sametem.

A on jen stál. Stál a hrál, jinak nic, jen stín a prach. Stál a hrál v rohu ztemnělé místnosti bez oken, aby nerušil svým zjevem partii spánku, která ubíhala pod prsty únavy.

Do zvuků loutny pronikal tichý šepot. Sílil ve tmě a promítal obrazy rudých západů a bílých východů slunce. Živil se tajemností toho místa a stoupal v mlžných kruzích jako namodralý dým z nedokouřeného doutníku. Šepot naplnil pokoj, zavrtával se do těžkých karmínových závěsů a splýval s nimi na podlahu, kde se rozpínal jako louže mystických snů. Rozechvělé prsty dál přejížděly po strunách, aby snad neporušily to kouzlo okamžiku, které loutna dotvářela svým konejšivým hlasem. Šepot přešel v jasný hovor několika zlobných hlasů a místnost rázem naplnil chlad. Od úst mladých pánů v pravidelných intervalech stoupaly obláčky páry, aby dokázaly, že obě srdce nepřestala bít. Hovor stále nabýval na síle, až se rozezněl jako zvony starého kostela. Hlasy tiše odbíjely jediné slovo: „ Žít! Žít!“ Naléhavost hučela v uších a mámila smysly jako obluda s vražedným pohledem.

Bludiště pocitů poroučelo prstům. Stál a hrál, aby viděl, co vidět neměl.

Černá dáma, dosud ovládající šachovnici pod vedením rumunského šlechtice, se pohnula. Vedena svou vlastní vůlí, posouvala se do středu polí. Černá glazura popraskala. Střepy se rozlétly do všech stran, aby nepřekážely ve zrození. Tichá dáma ve své černé nahotě ladně sestoupila na špinavý koberec. Pod střevícem tichounce zakřupala figurka pěšce, dáma se sehnula, zvedla bílého mrtvého a protáčejíc ho mezi prsty, zažehla ve své tváři grimasu plnou opovržení. Zahodila malého protivníka a pokročila k váze rudých růží. Vzala jednu do kostnatých prstů, pomalu nachýlila hlavu a přejela si okvětními plátky své tiché společnice po spánku. Něžně se pokoušela vpít tu nádheru do svého těla. Chtěla tak moc mít uvnitř něco tak krásného, tak čistého, tak jiného než jen černé srdce z tvrdého kamene. Růže však nechtěla být součástí té chladné bytosti, která až dosud po žádném citu nezatoužila. Ostré trny se zaryly do tváře vládkyně nočních partií. Z dlouhých šrámů se rozběhly zběsilé pramínky černé krve, které se u brady Té kamenné slévaly do jediné řeky plné nesplnitelných přání. Zahodila růži, jako by byla to poslední, co nestojí ani za pohled zapálených svící. Černá dáma, se usadila na pohovce pokryté polštáři měkkými jako oblaka. Smetla z tváře zbytky černého pláče ran i se smutným výrazem. Oči ztvrdly, ústa se stáhla v odmítavém výrazu a ruce se samovolně složily na prsou, aby vyjadřovaly pevný a sebevědomý postoj.
Víno v zaprášené láhvi se zatřepetalo, na hladině se objevila kola, a celý svět, jako by se otřásl ve večerním povzdechu unaveného starce. Obzor zčernal. Z temnoty nevycházelo nic než zpěv. Nadpozemský zpěv plný zoufalství, zloby a osamění. Zpěv poslední labutě plující v bludných kruzích po ledové hladině jezera zapomnění. Zpěv beze slov, který dokázal vypovědět víc, než kterákoli věta, než kterékoli gesto.
Zablesklo se a znovu se zjevila místnost s flekatým kobercem. Na nízkém stolku stála šachovnice a v pohodlných křeslech klidně spaly siluety dvou mužů. Nezměnilo se téměř nic. Jen v prachu se koupala umírající růže a na pohovce s polštáři měkkými jak oblaka, v moři černého zoufalství a smutku ležela figurka černé dámy prasklá v půli.

A on jen stál. Stál a hrál, jinak nic, jen stín a prach. Stál a hrál v rohu ztemnělé místnosti bez oken, aby nerušil svým zjevem partii smrti, která ubíhala pod prsty bezmoci. Stál a hrál, jinak nic, jen zebavá slza sklouzla mu po líci a pohladila rozechvělé struny v jeho duši.