Melodie života

Tón za tónem se line krásná melodie. Vypadá to, jako by se ani nedotýkala kláves...hraje smutně, moc smutně, ale nádherně. Melodie zní, jako poslední píseň života. Vypadá, ale že je v pořádku. Soustředěním zatajuje skoro dech, po nejtěžším místě si oddychne. Při hraní nemusí myslet na své problémy, nemusí myslet ani na prsty, ty hrají za ní. Cvičí několik hodin denně, klavíru se věnuje celý svůj volný čas. Jde do jiného světa, hned jak se ozve některý z krásných tónů.
Všichni sousedé, rádi poslouchají, když hraje. Je to pro ně taková denní kulisa, všichni vědí, jakou má náladu. Někdy se jim chce z jejího hraní plakat, někdy stačí jen mávnout křídly a uletět a někdy se má člověk chuť rozesmát.
Velký koncert se konal v koncertním sále jménem Labuť.
Byl to velký den, ale dnes by žádná smutná píseň nedokázala shrnout její smutek. Nikdo tak smutnou píseň ještě nevymyslel...
Lidi v koncertním sále, by se divili, kolik má tato drobná dívka problému. Jmenovala se Lenka, obyčejné jméno, na tak neobyčejnou osobu. Když hrála, odráželo se jí od vlasů světlo a pomalu házelo na zeď prasátka. Elegantní šaty, jí splývali na její štíhlé postavě, krásně se hodili k jejím černým zasněným očím. Vypadá sebevědomě, až si někteří lidé můžou myslet že je namyšlená.
Skladba byla aspoň deseti minutová, celé obecenstvo ohromeně poslouchalo, a dívalo se s jakou lehkostí jí tančí prsty po klávesách. O ni opravdu tančili, krásný tanec, někdy je ani nestačili sledovat, jak rychle hráli.
Poslední akord, poslední tóny a pak ohlušující potlesk. Dívka se zasněně uklonila, snad ani nevnímala tento svět, nevnímala ani kde je, to se někdy stávalo, v jejím případě dost často.
Když se zavřeli dveře a ona se opět dostala do reality, bylo to kruté. Nechce se jí domů, stejnak tam na ní nikdo nečeká. Prázdný byt, ráda by si koupila aspoň psa, křečka nebo rybičku, ale maminka nechce o ničem slyšet. Podporuje dívku jen v klavíru, zaplatila jí hodiny a dál se o ní nestará. Pro ní byla hlavní práce, myslila to dobře, chtěla aby se měla Lenka dobře, měla hezké věci a mohla hrát na klavír. Na co jsou ale hezké věci, bez kousku lásky? Neměla žádnou nejlepší kamarádku, které by se svěřila, rodiče se rozvedli a dívka se odstěhovala od tatínka. U toho chtěla zůstat, ne u její pracovité mámy. Soud a rodiče ale rozhodli jinak, kdo by někdo dával ohled na přání své dcery...

Toulala se po ulicích a každé auto které ji minulo si přála aby jí přejelo. Měla chuť nastoupit do autobusu a odjet pryč, za tátou-domů.
Plakala, slzy se spojili z řasenkou a ta se rozpila a udělala jí na tvářích černé vodopády.
Už nemohla sedla si na lavičku a dívala se na jezdící auta.
Po chvíli se rozhodla že půjde domů,půjde hrát na klavír, je jedno že je večer, bude hrát potichu, nějaké ukolébavky, nebo cokoli. Přecházela přes silnici a ani se nepodívala na semafor, kde zářila červená barva. Ani si nevšimla auta, které ji srazilo na zem. Ztratila vědomí. Řidič ujel a kolemjdoucí rychle zavolali záchranku, báli se, ale že je pozdě.
Pozdě nebylo, ale ona by si přála aby bylo. Už nikdy nebude hrát na klavír, dozvěděla se to potom, co jí sundávali sádru. Měla sešroubované ruce, nespočetně šroubky. Všichni se báli aby s rukama mohla ještě vůbec hýbat, naštěstí mohla, ale hrát ne. Když se to dozvěděla neplakala, jen přemýšlela co bude dál dělat. Dřív si myslela, že když si něco udělá, dají se rodiče dohromady, budou mýt o ní strach, třeba znovu přeskočí jiskra a….a? a co potom? nic protože to jsou, všechno jen takové pohádky, nikdy jiskra znovu nepřeskočí. Rodiče se potkali v nemocnici a ani s nepozdravili, dokonce ani nedali najevo, že by se o dceru báli. Když ale za tatínkem zaklapli dveře, vzal ihned dívku do náruče a utěšoval jí, že bude vše v pořádku. Že si může najít jiný kroužek, že jí třeba bude bavit stejně jako klavír. Lenka se usmívala a kývala, chtěla udělat tatínkovi radost, že je silná, že vše zvládne, ale uvnitř jí bylo do pláče. Jediná věc která jí držela jakš takš při životě ztroskotala. Měla chuť říct tátovi, ať si jí vezme k sobě, že není šťastná, že nic nezvládne, ale neřekla nic.

Život se dal za chvilku zase zpátky do Starých kolejí, s rozdílem že Lenka už necvičila na klavír a sousedé neměli už co poslouchat. Dívka vůbec nemluvila, psycholožka říkala, že je to normální, že je to z leknutí. Že zase začne mluvit. Dívka, ale nezačala, dál nevnímal okolní svět. Žila uvnitř ve své hlavě, žila ve snu, kde každý den hrála na klavír, žila u táty a byla šťastná. Kdo ví jestli se někdy probudí, otevře oči a řekne „já chci domů“...