Už je to rok....

Vzpomínáš na to, jak jsme si řikali, že tady ten rok, musíme oslavit Silvestra jen spolu? Jak si řikal, že pokud spolu vydržíme rok, že mi koupíš toho plyšového medvěda? Jak si řikal, že mě nikdy neopustíš? Jak si řikal, že tu budeš vždy se mnou? Pamatuješ si na ta slova? Já ano a přesto vim, že se z toho nic nevyplní...

Když za mnou přijela Tvoje máma a řekla, že se mnou musí mluvit, pochopila jsem, že se muselo stát něco zlého. Ale že až tak zlého, to jsem netušila. Když mi řekla, abych se posadila, že to pro mě bude lepší, nic jsem nepochopila, ale tušila jsem, že to bude dost vážný. A když mi konečně řekla, že ležíš v nemocnici a že bojuješ o SVŮJ život, nechtěla jsem nic jinýho slyšet a rovnou běžet za tebou.
Nevim, proč jsi šel kupovat plyšovýho medvěda už o dva měsíce dřív. Nevim, proč si ho šel kupovat zrovna do města, kde se zrovna přepadávala banka a ty si šel okolo. Proč tě postřelil a nepostřelil někoho jinýho? Proč zrovna ty? Kdybych to věděla, zakázala bych ti jít kupovat plyšáka tak brzo. I když.. Asi bych ti to nevymlouvala, protože bych byla ráda, že se mnou počítáš i na dále.

Vzpomínáš na to, když jsme spolu šli minulý rok na hřbitov, kde leží můj táta? Byla jsem vděčná za to, že jsi tam šel se mnou. Řikal jsi mi, že tu budeš vždy pro mne a že vždy budeš mou oporou. Tak kde jsi teď, když tě nejvíce potřebuju? Potřebuju chytit za ruku a slyšet ty tvoje utěšující slova, že to bude v pořádku a že čas všechno zahojí. Jenže teď nemám nic, ani tebe, ani tátu...

V městě v květinářství, blízko té přestřelky kupuju dvě kytice - jednu pro Tebe a druhou pro tátu.

Nikdy na Vás nezapomenu. Vždy budu vědět, že tu jste pro mne oba dva, i když Vás nemám vedle sebe. Vlastně mám... Pořád Vás mám vedle sebe...

A víš co teď udělám? Půjdu si lehnout do postele a snít o tom, jak jsi mne minulý rok podržel. Jak si mi řek, že mě miluješ...

Chci aby jsi věděl, že já miluju Vás OBA!