"To jsou dneska lidi.."

Sedím na nádraží – nebo spíš na jedné z jeho mnoha dřevěných lavic. Na kolenou mám rozložený list papíru. Je to stále ještě nedopsaný dopis. Dopis pro tebe, má lásko..
Sedím a lidé kolem mne procházejí, jejich pohledy na mě jsou většinou plné odporu. – V některých je však i lítost.. Není se co divit – musím vypadat hrozně..
Na sobě mám stále ty samé šaty, jako ve kterých jsem přijela – přišla. Potrhané, špinavé džíny, tričko a na mě dost velkou mikinu..
Tu mikinu jsi mi dal ty při našem posledním setkání, pamatuješ? Procházeli jsme se venku a mně najednou začala být zima. Sundal jsi si ji a oblékl mě do ní..
Chtěla jsem ti ji vrátit zpátky, abys kvůli mně nenastydl, ale ty jsi mi řekl, že je moje.. Že mi patří. Že ji nechceš.. Tak jsem tě aspoň políbila – snad aby jsi z toho nevyšel tak naprázdno..
Chytl jsi mě za ruku a pokračovali jsme dál. Tehdy jsme byli tak šťastní.. Tak zamilovaní.. Žili jsme jeden pro druhého a svět pro nás přestal existovat. Byli jsme jen my.. Ty a já.. Já a ty.. Navždy..
Navždy.. – Musím se smát.. Byla jsem tak naivní.. Jak jsme se vůbec seznámili? Ano, už vím..
Bylo to na internetu.. Na chatu.. „Vešla“ jsem do jedné místnosti a jediný, kdo tam byl, jsi byl ty..
Oslovil jsi mě a začali jsme si psát…
Nevím, jak dlouho to přesně trvalo, ale začala jsem ti věřit.. myslím opravdu věřit.. Byl jsi tak jiný než všichni ti, které jsem do té doby poznala..
Svěřovala jsem se ti se svými pocity i starostmi – a ty jsi mě vždycky pozorně vyslechl a poradil.. A když se začalo dít to samé i z tvojí strany, uvědomila jsem si, že jsme přátelé.. Skuteční přátelé.. A pak..
Nikdy nezapomenu na ten okamžik. Napsal jsi mi tehdy – „Chtěl bych ti něco říct“..
No – já vím.. „říct“ – ale na internetu se to už tak říká..
„ No, jen povídej..“..
Trvalo to dlouho, než jsi to konečně napsal, ale já pak, v tu chvíli, byla nejšťastnější člověk na celým světě.. A to jen díky tobě.. S tebou..
Napsal jsi mi jediná dvě slova : „Miluju tě..“, a já si v tu chvíli uvědomila, že u mě je to stejné.
„Taky tě miluju..“
Dlouho jsme tomu nemohli uvěřit.. Tomu našemu štěstí.. Jediný ( ale bohužel dost velký) háček byly všechny ty kilometry, které nás od sebe dělily..
Do té doby jsme se ještě nikdy neviděli osobně.. Tváří v tvář..
Domluvili jsme si tedy schůzku; sraz.. Bylo to právě tady – na pražském vlakovém nádraží.. Už to bude téměř rok..
Nebudu ti lhát – bála jsem se.. Bála jsem se s tebou setkat osobně.. Bála jsem se, že se ti i přes všechny ty poslané fotky nebudu líbit.. Měla jsem hrůzu z toho, že něco zkazím, že se před tebou nějak parádně ztrapním..
Stála jsem tehdy támhle, kousek od té telefonní budky – vidím ji tady odsud..
Předtím jsme ani neměli moc času se domluvit, kde se sejdeme nebo jak se vlastně poznáme – takže jsem byla ještě nervóznější..
Nakonec jsem se otočila k tomu telefonu a zavolala ti. Hovor jsi ukončil se slovy : „Nějak mě najdi“, no.. Moc klidu mi to tehdy skutečně nepřidalo..
Tvůj vlak měl zpoždění – to pro mě bylo 25 minut strachu; stresu navíc.. Vůbec jsem nevěděla co dělat.. Jak se chovat.. A pak..
Hlas z rozhlasu hlásí, že tvůj rychlík po 25minutovém zpoždění právě přijel na čtvrtou kolej..
Dívám se k východům, odkud se máš každou chvílí vynořit ty.. Mísí se ve mně touha tě konečně poznat, a zároveň rychle odtud utéct pryč – dokud je ještě čas..
A pak tě vidím.. Ještě krásnějšího než na všech těch fotkách. Aniž bych na sebe musela nějak víc upozorňovat, všimneš si mě a s úsměvem ke mně zamíříš..
Dívám se na to místo, kde jsme tehdy stáli.. Pamatuju si ho přesně.. Zrovna teď tam stojí nějaký jiný, mladý a zřejmě moc šťastný pár..
Do očí mi vstupují slzy – tak takhle jsme tedy tehdy vypadali my dva? Taky jsme působili takhle zamilovaně a tím, že jeden bez druhého nemůžeme být?
Přála bych si to vědět.. Přála bych si to zažít znovu.. S tebou..
Pohled mi teď zabloudil ke vstupu do metra.. Tam jsem přece uklouzla po tom řetězu na zemi a ty ses mi smál, protože jsi viděl jen to, jak jsem sebou podivně škubla.. Nevěděl jsi proč..
Metro.. Tehdy jsme ho přece společně projezdili skoro celé.. Ruku v ruce..
Jistě – začátek byl sice trochu zvláštní – komunikoval jsi hlavně ty, ale pak jsi mě tím nakazil.. Ani ne po hodině jsem si připadala zcela uvolněně.. Jako ve společnosti někoho, koho vidím každý den.. A tím slovem „vidím“, myslím teď opravdový, přímý a skutečný kontakt..
Snad s nikým mi do té doby nebylo tak dobře.. Tak lehce..
Píšu ti to, protože bys to měl vědět.. Vědět, že ti vděčím za jeden z nejkrásnějších dnů svého života..
Když jsme se tehdy loučili, bylo to hrozné.. Ani jeden jsme totiž nevěděli, kdy se zase uvidíme – i když jsme oba chtěli co nejdřív..
Před tebou jsem neplakala, ale když jsem nasedla do vlaku, který mě měl odvézt zpátky domů – nevydržela jsem to.. Nechtěla jsem tam.. Daleko radši bych seděla ve vlaku s tebou.. Byla bych radši s tebou – a jedno kde.. Kdekoli..
Od té doby jsme se viděli ještě asi dvanáctkrát – a z toho jednou dokonce na celý týden! Na ten týden nikdy nezapomenu.. Nikdy.. Natolik byl jedinečný a skvělý..
Byli jsme spolu každý den – od samého rána do temného večera.. Stále jsme věděli o čem se bavit, co dělat.. Nevěděli jsme, co je to „nuda“.. A pak..
Zase jsem jednou seděla před počítačem a bezstarostně se bavila s kamarády, když jsi se tam objevil i ty.. Ihned jsem tě pozdravila..
„Ahojky.. Něco nového?“
„Ahoj.. ne.. hmm.. Vlastně jo, víš já.. asi jsem se zamiloval do někoho jiného.. Já nevím..“, v tu chvíli jako by do mě uhodilo..
„Tak to je na tobě.. Musíš se rozhodnout podle svého srdce.. Naslouchat mu.. Pak.. Dej mi aspoň nějak vědět, ano?“
„Srdce.. v něm kdybych se tak vyznal.. jo.. jasně, že ti dám vědět – to je samozřejmý..“
„Jo hele, omluv mě.. musím už jít.. ahojky..“
Tak tenhle rozhovor si pamatuju do posledního pitomýho smajlíka.. Tak se mi vryl do paměti..
Tehdy jsem od toho počítače přímo utekla..
Lehla jsem si do postele a jen brečela.. Něco ve mně najednou začalo bolet.. Krutě a nesnesitelně.. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to „něco“ je moje srdce..
Srdce, které se po téhle ráně snad už nikdy nevzpamatovalo.. Navždy již zůstane poznamenané hlubokými jizvami..
Asi po dvou týdnech (kdy jsme spolu prohodili stěží pár slov) jsi mi řekl, že ses již rozhodl.. Pro ni.. Pro tu druhou..
Nic jsem nechápala a snad jsem ani chápat nechtěla.. Moje teď již trochu zhojené; uklidněné rány, (rány zhojené snad nadějí.. Nadějí, že ještě, snad, možná.. Si vybereš mě.. Že nezapomeneš, co jsme spolu všechno zažili a jak nám bylo dobře) se znovu otevřely a já pochopila, že tentokrát už se nezavřou, neuzdraví nikdy..
Mé srdce spaloval (a spaluje stále) věčný plamen bolesti. Bez naděje na uhašení..
Musela jsem pryč..
Aniž bych o tom nějak víc přemýšlela, vzala jsem si kabelku a nějaké peníze a vyběhla z domu. Rodiče nebyli doma a já jim nezanechala žádný vzkaz.. Věděla jsem, že asi budou mít strach, ale bylo mi o jedno – to mají za ty svoje neustálé hádky, kterými mi zkazili dětství i život.. Nebavilo mě to poslouchat – skoro každý den.. Pořád to samý..
Napřed jsem chtěla jet za tebou.. Aby jsi mi to všechno řekl ještě jednou.. Z očí do očí..
Sama nevím proč mě napadlo právě tohle.. Právě tohle, když jsem si slíbila, že už tě nikdy nechci vidět.. Ale přesto..
Jedna moje část tě ještě chtěla vidět.. Ještě jednou.. Třeba naposledy.. Naposledy slyšet tvá slova, naposledy se tě dotknout.. Nemohla jsem tomu zabránit, a tak jsem teď tady – napůl jsem došla, napůl dojela stopem..
Sedím tu a píšu ti.. Proč? Má zraněná polovina srdce nakonec zvítězila..
Pochopila jsem, že v sobě nemám dost sil na to, abych se s tebou znovu setkala – nejspíš by jsi byl stejně zrovna v přítomnosti té holky, kvůli které jsi mě opustil – a to je to poslední, co kdy chtějí mé oči spatřit..
Nějak už nevím, co bych ti napsala.. Už je pozdní odpoledne.. Přesně ten čas, kdy jsme se museli při našem prvním setkání rozloučit.. – Proč to zase vytahuju, nevíš? Vždyť už je to přece úplně jedno..
Co bych ti tak ještě napsala? Víš, že svoje úplně poslední peníze jsem utratila za známku a propisku s obálkou? A zase kvůli tobě. – Ne, to není výčitka.. Jen.. Nezdá se ti to už poněkud legrační? Ironické?
Taky bych ti ještě chtěla říct (napsat), že když tohle čteš, já už tu nejspíš nejsem..
Nevím, jestli mám říct „odpusť“, nevím, jestli ti na mně ještě vůbec záleží.. Nevím ani, jestli si tohle vůbec přečteš – třeba jen poznáš mé písmo a ihned to zahodíš; roztrháš..
A taky si myslím – promiň mi tenhle názor – že by ses měl omluvit spíš ty mě..
Sama se děsím toho, co jsem teď napsala, ale prostě to tak je – nemůžu si pomoct.. Ale to už je taky jedno..
Martine, chci ti poděkovat za to všechno. Ty jsi byl má první opravdová láska – nejspíš i ta osudová. Skončilo to a já se s tím nemůžu smířit, nemůžu s tím dál žít..
Ne, když stejně žiju už jen minulostí – vzpomínkami na tebe.. To období, kdy jsem byla s tebou, bylo prostě nejkrásnější v mým životě.. Nikdy ti nezapomenu, jak jsi mi vždycky se vším pomáhal a radil – jak jsi tu pro mě vždy byl.. Vždycky..
Nevím, co bylo špatně, že to skončilo takhle.. Martine. Miluju tě.. O nic míň, než když jsme ještě byli spolu.. Miluju tě, a vím, že to už se nezmění nikdy.. Nikdy..
Sbohem, Tvá Nina

- dívka konečně dopsala, vyšla ven a vhodila dopis do schránky –
O pár dnů později..

„Martine? Kde jsi? Přišla ti nějaká pošta..“
„Cože? Mně? Jo.. Jasně.. Vezmu si to do pokoje..“
„A proč vlastně nejdeš ven? Poslední dobou jsi pořád zalezlý u sebe.. Trápí tě snad něco?“
„Ne, mami.. Všechno v pohodě.. Tak já jdu..“, Martin odešel a jeho maminka si tiše povzdychla.. Neuniklo jí, že
jejího syna něco trápí.. Jenže nevěděla co..
Martin mezitím došel do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a sedl si k psacímu stolu.. Ihned poznal její písmo – Ninino písmo.. Začal číst..

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-

Konečně dočetl a nemohl se přitom ubránit dojetí.. Po tváři se mu koulely smutné slzy..
Podíval se vlevo – a tam, na dřevěné desce stála fotka. Fotka v červeném rámečku.
Byl na ní on a.. A Lucka. Jeho přítelkyně. Jeho nová přítelkyně – to ona mu dala ten rámeček, on by si nikdy na stůl nic podobného nedal, ale chtěl jí udělat radost. Oba na ní vypadali šťastně – byli šťastní.. Jsou šťastní, ale teď se na to nemohl dívat.. Překlopil ji k desce stolu..
Sám nevěděl proč se rozhodl takhle.. Nevěděl, proč Lucka, když s Ninou toho společně tolik prožili.. Tolik se milovali.. Všichni jim přece říkali, že pro sebe byli stvořeni..
Jeho slzy dál dopadaly na stůl – tohle si Nina nezasloužila.. Dokonce si myslí, že už mu na ní ani nezáleží.. Zastyděl se sám za sebe.. Zastyděl se sám za sebe, když si uvědomil, že tohle se stalo jedině kvůli jeho nerozhodnosti..
Co s ní teď asi je? Kde je? Musí ji najít.. Musí se jí omluvit.. Musí.. Sám přesně nevěděl co.. Věděl jen, že ji musí vyhledat.. Snad to nemyslela vážně.. Snad ještě není pozdě.. Sáhl po mobilu..
„Lucko? Ahojky zlatíčko. Jen jsem ti chtěl říct, že tu dnešní schůzku musím zrušit.. Moc se omlouvám, ale teď není čas vysvětlovat. Pak si to vynahradíme, ano?“, nepustil ji ke slovu..
„Ahoj miláčku.. No.. Tak dobře.. Tak já na tebe budu aspoň myslet, měj se krásně..“
„Dobře, já ne tebe taky.. Tak zatím ahoj..“
„Ahoj.. Miluju tě“, dodala a on ukončil hovor..
Tak.. Co teď? Musí říct mamce, že jde pryč.. Nechtěl, aby si přidělávala starosti – už tak jich má přece dost.. Teď.. Když táta odešel.. Nebo spíš.. Tak zbaběle utekl..
Maminka seděla v obývacím pokoji a sledovala zprávy.
„Mami?“
„Martine, počkej minutku.. Tohle si chci poslechnout..“
„Hmm..“, Martin se taky zadíval na televizi, aby zjistil co že ji to tak zajímá. Ukazovali tam záběry nádraží.. Pražského nádraží, ihned ho poznal. Zaposlouchal se do moderátorova hlasu.
= „O TĚLE DÍVKY NALEZENÉM ZDE – NA PRAŽSKÉM VLAKOVÉM NÁDRAŽÍ – JSME VÁS JIŽ INFORMOVALI. JEJÍ TOTOŽNOST BYLA AŽ DO DNEŠNÍHO DNE NEZNÁMÁ, PROTOŽE U SEBE NEMĚLA ŽÁDNÉ DOKLADY. NYNÍ VŠAK JSME TU S NENOVĚJŠÍMI INFORMACEMI. JDE O TĚLO SEDMNÁCTILETÉ NINY PRESSOVÉ. DÍVKA NEJSPÍŠE UMRZLA A BYLO ZJIŠTĚNO, ŽE TÉMĚŘ PĚT DNÍ NEPOZŘELA JEDINÉ SOUSTO. UŽ JSME INFORMOVALI JEJÍ RODIČE, ALE TI K TOMU ODMÍTLI COKOLI ŘÍCT..“=
Objevil se záběr na jakési domovní dveře. Byly pootevřené a mezi nimi stáli dva lidé. Muž a žena. – Ninini rodiče.
Martin je okamžitě poznal – osobně se jim přece představoval.. – Jako Ninin přítel.. Tehdy se jen usmívali a vyzařovala z nich spokojenost – zřejmě zapůsobil dobrým dojmem.
- Nyní však byla její maminka uplakaná a její otec rozčileně zabouchl dveře přímo před kamerou..
= „O DALŠÍCH NOVINKÁCH V PŘÍPADU VÁS BUDEME INFORMOVAT.“=
Martin ztuhl.
„Nina Pressová? Nejmenuje se tak náhodou nějak podobně ta tvoje dívka? Martine?“, otočila se, ale její syn tam již nebyl – slyšela jen zabouchnutí dveří jeho pokoje, a snad slabé otočení klíčem v zámku – tím si ale nebyla jistá..
Zvedla se : „Martine? Stalo se něco?“
„Nic mami.. Jen teď chci být prostě sám.. Prosím..“
Věděla, že když se k něčemu rozhodne, nikdo už mu to nerozmluví.. Zdědil to po jejím otci..
„No tak dobře.. Martine? Nezapomínej, že tu pro tebe jsem.. Kdykoli.. Ano?.. Moc tě miluju..“
„Já vím mami.. Nezapomenu.. Děkuju..“
Odešla..
Martin seděl na své posteli a nevěděl, co si počít – vůbec netušil co dělat.. Jak se zachovat..
Zoufale si prohrábl vlasy – ty vlasy, se kterými si ona tak ráda hrála, hladila je a probírala se jimi..
Co má dělat?.. Stalo se to jedině kvůli němu.. Proč si jen neuvědomil dřív co je důležitější? Proč se hrnul – tak nerozvážně – do jiného vztahu ( od kterého konec konců ani přesně nevěděl co čekat), když už to vlastně všechno měl? Jak to mohl takhle zahodit? Jak mohl být tak slepej? Tak pitomej?
„Nino.. Sluníčko moje.. Promiň mi to.. Promiň.. Prosím.. Jsem pitomec.. Promiň, že jsem se vetřel do tvýho života, a takhle ti ho zkazil.. Nino..“, obličej si schovával v dlaních a přes vzlykot mu bylo sotva rozumnět.. Opět sáhl po mobilu..
„Ahoj Lucko..“
„Jé, ahojky..Říkal jsi přece, že nemáš čas.. Jsi v pořádku? Děje se něco?“
„Já.. Něco ti musím říct..“, jeho hlas zněl velmi ztrápeně a třásl se mu..
Znervózněla – náhle promluvila o poznání rychleji: „Co se stalo? Povídej..“, nebyl to však rozkaz.. Byla to prosba..
„Víš já.. Nemůžu s tebou dál být.. Promiň, ale.. Musíme se rozejít.. Já si tě nezasloužím.. Máš na někoho mnohem lepšího.. Nechci ti taky zkazit život.. Beze mě ti bude líp.. To mi věř..“
„Jak líp bez tebe? S tebou mi je líp než s kýmkoli jiným –“
Skočil jí do řeči : „ - Promiň.“, znělo to tak sklesle, jak to od něj ještě nezažila.Než stačila cokoli říct ukončil hovor a vypl si mobil..
Bylo mu zle ze sebe samého – jen všem ničí život. To musí skončit. Proč tu vlastně je? Proč, když všem svým nejbližším jen ubližuje? To nechce.. To přece nechce..!!
Schoval obličej do dlaní – stejně jako před chvílí – a slzy mu stékaly po tváři – další a další..
Plakal, jako ještě nikdy – a jako ještě pro nic – ve svém životě..

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-

… Mami, promiň.. Vím, že jsem ti teď ublížil, tím co jsem udělal – tou sobeckou blbostí, ale.. Já musel – nebudu a nechci vysvětlovat proč. Bylo by to nadlouho a já už musím.. Každá vteřina tady mě bodá jako doběla rozžhavený nůž.. A bodá do srdce..
Omlouvám se ti, i když vím, že omluva nestačí a stačit nebude.. Ale mysli na to, kdekoli mi bude lépe než tady.
A mami, chci, abys věděla, že ty za to nemůžeš, ano? Mami, děkuju ti.. děkuju za to všechno, co jsi pro mě udělala.. Za všechnu lásku a péči.. Miluju tě, mami
Tvůj Martin..

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-

Martinova maminka právě dočetla dopis od svého syna. Dočetla jeho poslední myšlenky a zhroutil se jí celý svět.
Bylo to den poté, co se zavřel za dveřmi svého pokoje. Den – pouhý den – po tom, co mu nabízela svou pomoc v čemkoli. Den poté, co se rozešel se svou přítelkyní, která se ho marně snažila najít nebo se mu dovolat.. S přítelkyní, která ho tak milovala.. Miluje..
A bylo to pouhých pár minut poté, co u jejích dveří zazvonili ti policisté a tento dopis jí předali. Dopis, který měl na obálce napsána pouhá dvě slova : „Promiň, mami“.
Uvedla je do obývacího pokoje, kde jí začali vše vysvětlovat : „Váš syn byl nalezen v jednom starém, opuštěném domě. Nejspíše se předávkoval prášky na spaní a vedle sebe měl láhev nějakého alkoholu.. Mrzí nás to..“
„Cože?“, šeptla jako ve snu. Ne, tohle přece nemůže být pravda.. Martin, ten veselej kluk, vtipnej kluk, co se pořád jen smál? To přece musí být nějaký strašlivý omyl.. Nedorozumnění..
„My teď odejdeme, aby jste si ten dopis mohla v klidu, nerušeně přečíst.. Dáme vám pár minut a počkáme na vás v autě před domem – pojedete s námi na stanici a prohlédne vás náš lékař, nejspíše vám dá i něco na uklidnění.. A ještě vás upozorňujeme, že nepůjdete – li dlouho, přijdeme vás zkontrolovat a odvést my sami..“
„Hmm..“, nevnímala jediné slovo.. Nepřítomně začala trhat obálku dopisu..

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-

Jakási domácnost jakéhosi bytu – rodinka se bezstarostně baví u zpráv:
= „DNES ODPOLEDNE NALEZLA PARTA DĚTÍ TĚLO SEDMNÁCTILETÉHO MARTINA KOUTECKÉHO Z BRNA. PŘEDÁVKOVAL SE PRÁŠKY NA SPANÍ – DŮVOD NÁM NENÍ ZNÁM. JEHO MATKA JE NYNÍ NA POLICEJNÍ STANICI A NÁSLEDNĚ NEJSPÍŠE PODSTOUPÍ LÉČENÍ V PSYCHIATRICKÉM ZAŘÍZENÍ, KDE JÍ POMŮŽOU SE S JEJÍ SITUACÍ LÉPE VYROVNAT. – LÉPE JI PŘIJMOUT, PROTOŽE SE ZCELA ZHROUTILA. PŘISPĚLO K TOMU NEJSPÍŠE I TO, ŽE MANŽEL OD RODINY V NEDÁVNÉ DOBĚ ODEŠEL.. O NOVINKÁCH V PŘÍPADU VÁS BUDEME SAMOZŘEJMĚ INFORMOVAT..“=
Otec té neznámé rodiny vzhlédl k obrazovce : „To jsou dneska lidi.“, řekl a natáhl se po ovladači, aby televizi vypnul, a aby se mohl znovu nerušeně věnovat své milované rodině, která pro něj byla smyslem života..