Černý palác..

„Byla to moje dcera, chápeš? Chápeš! To, co jsi jí udělal – k čemu jsi ji donutil – ti nikdy neodpustím! Vypadni.. Vypadni!! A už se nevracej!“
Sklopil hlavu a odešel.
„Zmetek blbej“, ulevila si tiše.. Tak tiše, že to zřetelně slyšel, i když byl již vcelku daleko.
Jen se pousmál, ale to ona naštěstí neviděla.. Ona.. Maminka všemi milované Emy.. Emy, která utekla ze šťastného života; domova..
Utekla k němu.. Do jeho temného království, ve kterém byla ona sama cizí princeznou..
Ale chtěla to tak.. Milovala ho.. Milovala ho, i když jí to všichni rozmlouvali.. Milovala.. Aspoň si myslela, že je to ta pravá láska..
Jenže byla mladá a nezkušená.. Nemohla to poznat.. Nepoznala.. Nepoznala, že se sama řítí do hlubin temně nekonečné propasti smutku.. Tam, odkud již není cesty zpět.. Neviděla to.. Viděla před sebou jen jeho tvář.. Nic jiného pro ni neexistovalo..
„Mami, stěhuju se..“, oznámila to tehdy jako hotovou věc.. Neprosila, neptala se.. – Prostě to udělala.. Nerozmluvili jí to.. Pak o ní už nic nevěděli..
Teď se však dověděli něco nového.. Věděli, že teď tu už není.. Není tady.. Ve světě živých.. Nevěděli, co přesně se tam dělo.. A ona po sobě zanechala jen krátký, v rychlosti načmáraný, vzkaz..
= „Promiňte, že jsem vás neposlechla.. Teď to vím.. Měli jste pravdu.. Už nemůžu takhle trpět.. Být tu.. Žít.. Nemůžu..“=
- Našli ho vedle jejího bezvládného těla, ležícího v temně červené kaluži krve.. Ležícího v té nejnebezpečnější části ulice, ve které bydlela.. Bydleli..
Zřetelně na ní bylo vidět, jak se změnila. Dříve černé, jiskrné, veselé oči měla teď hluboce vpadlé do špinavé tváře. Jiskra se z nich kamsi vytratila; zmizela a nahradily ji smutek se svou věrnou přítelkyní bolestí..
Její tvář byla pobledlá – nejspíše už hodně dlouho nevyšla ven.. Do slunečního svitu..
O dříve hezkou, oblou postavu taky přišla. Teď byla vyhublá na kost..
Dlouhými tmavými a mastnými vlasy si zakrývala svůj ustaraný obličej..
Když ji našli, měla u sebe pouze dvě věci , vzkaz – o kterém nejprve ani nevěděli, komu je přesně určený – a starou, stříbrnou, ale stále ještě velmi ostrou žiletku..
Když pak konečně najisto zjistili, kdo to je, byl z toho dlouho řešený případ.. Titulky novin, reportáže.. Její rodina a přátelé, kteří by ji teď ani nepoznali, byli pod neustálým tlakem..
A potom, když k nim přišel on.. Ten, který za to všechno mohl, který to vše způsobil, - byla jejich reakce předvídatelná..
Jaká drzost, že se tam vůbec ukázal! Nenáviděli ho už tehdy, když jim ho Ema představila.. Nelíbil se jim.. Teď ho nenávidí ještě víc.. Nenávidí na něm všechno..
A jejich odpor vůči němu se ještě víc prohloubil, když zjistili, že u soudu mu nic nedokázali.. Nechali ho jít.. Bez trestu..
Měl nejrůznější známosti a „přátele“, kteří se o to už postarali.. Vysekali ho z toho.. Zprostili ho obžaloby i viny..
„Na světě není žádná spravedlnost.. Ať si říká kdo chce, co chce“, Emina maminka jen stěží vyhrkávala slova mezi mnohými vzlyky..
A on.. Odešel.. Zamířil zpět do toho svého černého paláce..
Po cestě potkal hezkou, mladou dívku..
„Ahoj“, usmál se na ni svým nejkouzelnějším úsměvem a zapředl rozhovor..
Líbil se jí.. Jeho odvaha, že ji jen tak, jako by nic,oslovil…
„Ahoj“
„Copak tak sama? Nechceš společnost?“, šel na to rychle, ale ona se jen usmála.
„Jasně, že jo.“, mrkla na něj..
„Zajdem někam?“
„No klidně..“
„Tamhle o kousek dál je restaurace.. Moje oblíbená..“
„Tak půjdeme.. Na chvilku..“
Před sebou viděla jeho tvář – hrál mu na ní vítězoslavný úsměv.. Toho si však nevšimla.. Bohužel..