Konec je záchrana

Dnes by to byli čtyři roky, co jsem byla se Zbyňkem. Nedávno mě požádal o ruku. Čekám s ním dítě. Přesně si pamatuji ten večer. Přišel domů, měl špatnou náladu, vyhodili ho z práce. Dobře jsem věděla, jak moc touží po děťátku. Chtěla jsem mu udělat radost a řekla jsem mu to. Ale spletla jsem se. Naštvanej na mě vyjel. Nevěřil, že to mám s ním. Pak se sebral a odešel. Celou noc jsem probrečela a doufala, že se objeví ve dveřích a usměje se na mě. Nestalo se tak. Přišel až druhej den s krásnou, velkou kyticí. Moc se mi omlouval. Řekl mi, že ví, že je jeho, že bych ho nikdy nepodvedla. Podal mi krabičku. Byl v ní prsten. Šťastná jsem se mu hodila kolem krku a přikývla mu. Tolik jsem ho milovala. Tolik miloval on mě. Teď je všemu konec. Všechna ta láska se najednou zničehonic vypařila. Jako špinavý kouř z dýmky. Jako něco, čeho je nadbytek, co pro ostatní nic neznamená. Pro mě to však znamenalo celej život. Ale co na tom, ostatním je jedno, že má někdo zničenej život, že někdo už nemá, proč žít. Proč by to někoho zajímalo, každý má přece svůj vlastní život a o osudy jiných se nezajímá, jiní jsou mu ukradení. Jich se to netýká, tak proč soucítit s někým druhým. Lidi jsou zlí, necitliví sobci. A taká jsem i já. Jsem zoufalá a nic víc mě nezajímá. Zemřel. Moje velká, pravá láska zanikla, zmizela, jako když taje sníh na jaře. Zbyněk už tu není, už není se mnou, už mě nikdy nepohladí, nikdy nepolíbí, nepodívá se na mě, už nikdy mi neřekne, jak moc mě miluje, jak mu chybím. Nikdy nespatří své tolik očekávané dítě. A já ho taky už nikdy nebudu moct obejmout, usmát se na něj, rozveselit ho. Zůstala jsem sama s rostoucím bříškem. Pamatuji si, jak mi ho Zbyněk i několikrát za den pohladil a vždy řekl: „Jednou bude tohle pohlazení cítit i naše miminko.“ Tak moc po něm toužil. A nakonec, když nás stihne takové štěstí, zmrazí ho trpký konec. Ten nejhorší. Zbyněk byl jedinej člověk, kterého jsem ještě měla. Rodiče jsem nepoznala, nechtěli mě. Kamarády jsem nikdy neměla, protože jsem byla z děcáku. A v děcáku byli samí falešní lidi, kteří se jen přetvařovali, skutečně jim záleželo jen na nich, na jejich blahu, na jejich spokojenosti. Nikdy jsem nepocítila lásku. Až potom. Potkala jsem ho v tom nejhorším. Přišel jako anděl z nebe. Zachránil mi život a od té doby mě už nikdy nespustil z očí. Chtěla jsem skočit. Skončit svůj život jediným skokem. Stála jsem na mostě. Najednou jsem za sebou uslyšela hlas. Zaklela jsem. Vyrušil mě. Začal mi domlouvat. Já mu řekla, že jsem chtěla být jenom konečně šťastná. Objal mě a vysvětlil mi, že štěstí je něco úplně odlišné. Byla jsem s ním tehdy celých pět hodin a jenom díky němu jsem se začala na svět dívat docela jinýma očima. Jeho očima. Lhal mi. Teď bych dokázala být šťastná jen s ním. A on je jinde. V nebi. Musím mu říct, jak moc se pletl. Že štěstí neznamená život, ale láska. Kdoví, jestli se teď na mě dívá, jestli čte mé myšlenky. Jestli je rád, že ho pořád tak upřímně miluju. Jestli je nešťastnej, že chci být s ním. Chybí mi. Ležím v posteli. V posteli, ve které jsme tolikrát leželi spolu. Ve které jsme se tolikrát pevně objímali, ve které jsme se rozvášněně milovali. Na stěnách visí naše fotky. Ne! Nemůžu je vidět! Nechci je vidět! Jedním škubnutím ruky je strhnu. Pomaly dopadnou na zem. Ztratí se v hustém koberci. Vleču se do obýváku. Pustím si hudbu. Ne! Tuhle ne! Všechny cédečka vyházím z okna. Přijdu do koupelny a opláchnu si tvář. Snažím se ze sebe smýt ten strašlivej smutek. Nejde to. Pořád ho pociťuji. Pořád je se mnou. Podívám se do zrcadla. Vidím dvě rudé oči vypadající jako oči narkomana. Taky se tak cítím. Jako beznadějný narkoman, který nedostal svou dávku. Který ji nikdy nedostane. Každý narkoman, který už je na absolutním dně, když ví, že už se líp cítit nikdy nebude, skončí svůj hořkej život. A já to taky vím. Vím, že už nikdy nebudu šťastná, že už nikdy nebudu se Zbyňkem. Živá. Potřebuju svou dávku. Má dávka je však on. Musím být s ním. On je má duše, mé srdce, bez něho nejsem nic. Já ani malej. Vracím se do pokoje. Oblíkám si své nejlepší šaty. Zbyňkovi nejoblíbenější. Nenalíčím se. Zbyněk mě chtěl vždycky takovou, jaká jsem doopravdy. Nechtěl nikoho uměle vytvořeného, nakresleného barvičkami. Vždy mi říkal, že to nejsem skutečně já, že to je jen někdo, koho jsem si já namalovala na svůj obličej. Usmála jsem se. Opravdu mě miloval. Vyjdu z bytu, klíče nechám ve dveřích. Dlouho se procházím. Procházím se uličkami, kterými jsem chodila se Zbyňkem. Zajdu si na naší louku. Tady jsme se poprvé milovali, tady se upevnila naše láska. Odhodlaně kráčím k mostu. K mostu, kde jsme se setkali, kde jsem poznala, co je to láska. Postavím se na jeho okraj. Nepodívám se dolů, pohlédnu nahoru. Za Zbyňkem. Usměju se a řeknu: „Miluji tě.“ Naposledy jako živá. Za chvíli tu větu budu slyšet i já od něho. Náhle slyším za sebou mužský hlas. Neotočím se. Pohladím si bříško a letím dolů. Za Zbyňkem.