Andalúcia

Hrot pera se nekompromisně zaryl do obnažené kůže papíru a krev začala živoucně tryskat z duše samotné paní Andalusie. Přecházela ze vznešenosti královniny až do smyslného opojení revolucionáře - listy poznamenávané jizvami literatury a vášní milence - Oproti prvotině toho baskického autora byl Sancho Pancha pouhou fraškou.
Dychtivost pisatele i jeho potřeba vyjádřit neopakovatelnost vteřiny jako bolestného zalesknutí v očích býka, těsně předtím než jej toreador v aréně odsoudí k smrti, než se autorovi myšlenky semelou v koloběhu vášnivé básně, se rovnala houževnatosti Isabely, když dobyla Grenadu i víře posledního muslima, přežívajícího ve zdejších horách.
Další a další kapka horké krve toho bastarda kanula v překrásnou linii sonetu, jež spatřil světlo světa noci, kdy věčnost pohltila neodvratitelnou budoucnost.

Flakón dopadl na mozaikovou podlahu. Tmavě rudé sklo se roztříštilo a vzduch prořízla dusivá přítomnost těžké vůně, kterou používaly kurtizány na jihu. Daleko na jihu v Mauretánii a Mali. Pach prachu ze slonovinové kosti - čpějící aroma mořské soli – stejný obluzující parfém krásek z harému - Indek, Peršanek, Osmanek a Maurek. To všechno a vlastně plytké nic. Rozbitý, neexistující, sladký sonet muslimské Afriky. Něco co v Maurech nemohl nikdo potlačit. Inkvizice, respektovaná Isabela – nikdo!
Bledě máslová a cihlová zákoutí se toho dávného dne topila v jasném přílivu světla. Okolo šuměla křídla buclatých andělů a ona Maurka, jíž se za svítání rozlil drahocenný parfém - ona manželka katolíka - jmenovala se Claudie – bloumala jako ve snu pod obloukovitými klenbami té nádherné mešity v Cordóbě. Klopila víčka před všemohoucím a paní Andalusií, v jejíž hojnost a lásku věřila.
To bylo pravé Španělsko. To, nad kterým slunce nezapadá! Slunečné a vášnivé, suché a žádoucí, ohnivé a milostivé - červené – rudé – karmínové – granátové. A milované. Plné spalujících Hispánek i Maurek, křesťanek i muslimek, jejichž křivky se leskly, tehdy když je jejich manželé roztáčeli ve víru flamenga. Když dávaly životy dalším generacím tmavých počestných dětí i bastardů. Když se snažily zkypřit i tu nejsušší půdu, aby nakrmily rodinu, když jásaly s krvežíznivou touhou v aréně. Ženy. Ta lesklá stvoření Andalusie, nejkvětnatější - akátové velmoci zemí španělské koruny.
Divoce se křižující křesťané a křesťanky si Maurky nevšimli, jen jedna z jeptišek zpozorněla, jak se kolem ní mihla postava v černém taftu, na jehož skladech uvízly kapky zvláštního parfému. Shrbená řádová sestra se upomněla na domov a začala se modlit úporněji, kajícněji, prosila o vysvobození. Žádala o smrt. Nechtěla již sloužit bezbožným inkvizitorům. Zavřela oči a tajně odříkala po letech několik muslimských du’á. Možná, že se později toho dne zabila. Možná kvůli vůni kurtizán. Možná.
Ona švadlena, jež kdysi v prstech rozpíchaných do krve vyšila zlatou nití červený pléd, musela tušit, že bude zdobit jen ženu, jejíž krásu bude nutné opěvovat. Jemná látka teď rámovala jiskřivou osobnost markytánky ve výslužbě. Byla nepokojná. Její rysy se podobaly rysům předků, kočovníkům, jimž pleť ztmavla léty na polopouštích a pýcha a jistota se jí zračily v očích tak silně, že často vyvolávaly pochybnosti o bezúhonnosti a pokoře.
Lehce se jí chvěly rty – měnily tvar jako duny na Sahaře. Lícní kosti měla jako žádná jiná plebejka objeveného světa - pobuřovaly ty, jimž Alláh nenadělil nic podobného, tedy pobuřovala Maurka všechny.
V nestřeženém okamžiku, za jedním ze vzdálených sloupoví padla Claudie tváří k zemi směrem k místům, kde tušila posvátnou Mekku. Strachem a úzkostí nemohla dýchat. Před očima jí vyvstávaly Goyovy kresby upálených svatou inkvizicí.
Odříkala krátkou du’á, konající ve prospěch manžela a zmizela neznámo kam.

Snad prozřetelnost osudu umožnila v prvních hodinách dalšího dne, roku patnáctistého, že neurvalec donchuánského stylu překročil míru špásování s děvkou, a kdosi jej vyhodil z hospody dříve než sám ve vypitém stavu zamýšlel.
Plamen básnické inspirace v něm skomíral s každodenními obrazy upachtěných a bojácných obchodníčků. Ani jedna z těch krásných poddajných žen jej nebavila. Měly hluboké temné oči, dokázaly jej uspokojit, horoucnost srdcí cordóbských dívek sálala víc než slunce v pravé poledne, ale něco výjimečného? Něco, co by jej porazilo, vynutilo si všechna ta nádherná slova, která cítil, že v sobě má, nepotkal.
V černo mušelínové náladě spěchal po ulici roztodivný mumraj lidí, tančící veselé flamengo. Pijana, který vpadl přímo do výru rozevlátých šátků na snědých ramenech a světlých klobouků, přijali nadšeně. Opilost jim zjevně bránila v pořádném úsudku, ale v té zlé době byli nečekaně uvolnění. Baskičanovi na zlomek vteřiny blesklo hlavou, aby mezi nimi nebyl nasazený špicl, který by mu zhatil jeho sladkou budoucnost. Teď měl všechno, co potřeboval: čistý vzduch v plicích, mládí a nezávislost.
Seňora v bílém na začátku procesí byla nepochybně nevěsta a albín, který ji pevně držel kolem pasu nadšený novomanžel. Stále dokola ji roztáčel, přestože měla jistě jednu nohu kratší nebo delší, než tu druhou a tleskal do rytmu libozvučné kastaněty.
Rozčepýřený spisovatel se v duchu zasmál bizarnosti dvojice a už si znovu přihýbal z nabízené lahve. Rozkošnicky objímal všechny, kdo se mu dostali pod ruku a několika ženám s neznámou rudou vonící věcí za uchem i galantně políbil ruku.
„Poslední večer, jak příznačné pro živou Cordóbu. Poslední ráno!“ pomyslel si.
Musí jinam, jednou zdejším obyvatelům věnuje sbírku sonetů, ale tady jeho múzy nebydlí! Zítra odejde a najde ji jinde. Najde tu ženu nebo dívku jinde a stane se slavným básníkem! Ano!
Pro tento okamžik nešťasten a zklamán se rozloučil s krajany na prahu domu, v němž měly radovánky pokračovat a mírně nestálým krokem se vracel vstříc všem těm nádherným rozkoším života.
Zmaten, opět šťasten kráčel špinavými ulicemi, snil o dívce s jednou nožkou kratší a náhodou se stal svědkem jiného aktu mezi manželi. Předčasně ukončená žalostná píseň pěla s každou další mladou nocí, zněla až do skonání dědiců zemí koruny španělské.

„ Nedokáži si představit šťastnější lidi, než jsme byli my dva.“ Pošeptala skrz hořkosladké slzy Claudie do ucha muži o něco menšímu než byla sama.
Srdce těch dvou, ztracená ve vřavě nedotčené hrůzy, tepala navždy stejně.
Neschopen cokoliv říct, objal svou ženu a souzněni na tu nejpomíjivější chvíli, jakou si lze představit, začali jen tak v předem osamocené uličce tančit tango. Jejich pohyby napodobovaly dva umírající plameňáky, přesto byly tak podivně dokonalé, pravdivé.
Na rozloučenou ji pohladil po vlasech a hrdá Maurka, navždy volná ve svém náboženském cítění, zmizela z map světa i myslí mnoha lidí.
Jako ozvěna za těmi podivně hořkosladkými slzami, které se zatřpytili, když míjela muže – byl to ještě chlapec, básník – existoval sonet, zrozený noci, kdy věčnost pohltila neodvratitelnou budoucnost.