Duha a střepy

Vlastně ani nevím, kolik času už uběhlo. Kolik vody odteklo, nebo kolik slz bylo vyplakáno. Vím, jen, že tehdy bylo léto. Šla jsem tou uličkou a cítila se prázdná. Tak hrozně moc prázdná. A pak se to stalo. Prostě jsem zvedla oči od země a rozhlédla jsem se. Na betonovém plácku plném odpadků a střepů z rozbitého okna, si hraje několik malých dětí. Moc mladých a moc bezelstných, než aby si pod slovem ‚bolest‘ představily něco horšího a komplikovanějšího než rozbité koleno nebo odřený loket. Honí se a dovádějí a perou se. A slunce pálí.
Konec uličky. Vyhlédnu na náměstí. Lidé křičí a auta se mezi sebou dohadují stejně jako jejich dvounozí majitelé. Fontána už dávno není plná čisté vody, ale nedopalků cigaret a drobných mincí, snad památek na dny zurčení křišťálové vody. Na lavičkách sedí lidé o mnoho mladší než alkohol v jejich rukou a smějí se každému oplzlému vtipu, kterých zřejmě mají neomezený počet. Přepadá mě smutek. Na tváři cítím několik kapek. Slzy? Kdepak. To jen, zatímco jsem přemýšlela, začalo pršet. Jako by i nebe chtělo ukázat, že lituje toho, co se tady dole děje. Mladí z laviček neochotně vstávají a běží se schovat. Z prázdného náměstí zmizely i zbytky hraného lidského tepla. Zůstal jen déšť. Déšť, který brzy naplní opuštěnou fontánu a zahraje nejkrásnější ze symfonií na hromadu střepů. A na nebi se objevuje zázrak. Sluneční paprsky opatrně vyhlédly zpoza mraků a svým světlem vytvořily ze samotné oblohy obraz tak krásný, že sebelepší malíř musí sklonit hlavu před nepřekonatelným umem přírody. Duha…bylo to naposledy, co jsem viděla duhu. Smog měst mi zaclonil výhled.