Look into my eyes, you will see what you mean to me...

Kap. Kap. Kap. Dopadaly malé kapičky deště na okenní parapet a pravidelný rytmus zvuku jí proplouval do snu.
Kap. Kap. Kap. Kapaly slzičky malého děvčátka na zem. Stála, opírala se zády o hnědou zeď rodinného domu a v rukou držela panenku. Růžové šatičky byly potrhané a ručička měla ulámané prstíky. Přišel, vzal ji za bradu a přinutil ji podívat se do jeho hlubokých čokoládově hnědých očí. Usmál se.
Kap. Kap. Kap. Kapaly slzičky malého děvčátka na zem a pomněnkově modré oči se vyhýbaly jeho pohledu. Pohladil ji po růžové tvářičce, vzal panenku a do rukou jí vložil novou. Blonďaté kudrlinky jí sahaly po zadeček, zelené šatičky byly zdobené volánky, ručičky s drobnými prstíky se k ní vztahovaly.
Kap. Kap. Kap. Kapaly slzičky malého děvčátka na zem. Tohle nebyla její panenka. Černé rovné vlasy nyní byly blonďaté kudrnaté, princeznovské šaty nahradily moderní krátké.
Kap. Kap. Kap. Probudily kapky dopadající v pravidelném rytmu na parapet malou holčičku. V rukou svírala panenku s černými vlásky v růžových šatičkách. Usmála se a dala jí pusinku na malý nosík.
Vylezla z postele, s panenkou v drobné ručce přistoupila k oknu. Chvíli zaujatě sledovala hvězdy na obloze a provazy deště, poté se naklonila a dýchla na sklo. Do zamlženého kousku namalovala nepovedenou panenku. A v tom zahlédla po ulici někoho běžet. Její kudrnaté blonďaté vlásky poletovaly kolem jejího těla, zelené šaty jí dosahovaly sotva ke kolenům, podpatky hlasitě cvakaly. Byla to její panenka ze snu. Vytáhla se na špičky a zatáhla za kliku. Vyklonila se nad ulici, vítr si pohrával s jejími vlasy. Usmála se a vylezla na parapet. Zamávala hvězdám pomrkávajících na ni z temné dálky a strčila si panenku, svojí nejlepší kamarádku, za tričko, aby nevypadla. Po chvíli snažení, pár uklouznutí a drobných odřenin se její bosé nožky dotkly chladivého asfaltu.
Vytáhla panenku, rozeběhla se po ulici za dívkou v zeleném a přitom se smála. Dětský smích, jindy hřející u srdce se nyní ztrácel v dáli v předzvěsti něčeho neblahého.

Zábly jí chodidla, svou panenku ze snu nikde neviděla, usedla na lavičku a panenku přitiskla k hrudi. Pohladila ji a zašeptala „Neboj se.“ Doširoka rozevřenýma očima se rozhlédla. Mohutné stromy se majestátně rozhlížely po okolí, s drobnými větvičkami a listím si hrál vítr, který stále nabíral na intenzitě. Tráva šuměla, když s větrem a kapkami deště tančila svůj letní tanec. Celé dohromady to působilo nesmírně klidně, jí však běhal mráz po zádech. Stromy se měnily v obrovské psy, draky a čarodějnice, zem nepokrývala šumící tráva, ale červi a brouci pelášící k jejímu úkrytu na lavičce.
Schoulila se, rukama objala chvějící se kolena. Rozplakala se. Kap. Kap. Kap. Kapaly slzičky malého děvčátka na zem. Podívala se na svou hračku, nejlepší kamarádku ležící nehybně vedle ní. Šatičky měla od šplhání z okna potrhané a ručička měla ulámané prstíky. Děvčátko vzalo panenku a ze zoufalství jí mrsklo pryč na trávu. Mezi hejno červů a brouků.
Pláč ji unavil a ona usnula. Kap. Kap. Kap. Dopadaly kapky deště na zem, odrážely se od lavičky a promáčely jí noční košilku. Spánek přešel v bezvědomí.
„Hej! Stůj!“ volalo děvčátko na panenku s blonďatými kudrlinkami v zelených šatičkách. Konečně. Konečně ji dohonila, pomyslela si šťastně. Hračka se zastavila a chvíli čekala. Děvčátko od ní bylo alespoň pět metrů, když se zase dala do pohybu. „Poběž!“ volala panenka a smála se. „Tak na mě počkej.“ Prosila holčička a slzy se draly na povrch. Panenka se otočila. „Podívej,“ zašeptala. „Na co?“ rozhlíželo se dítě. „Podívej se do mých očí,“ šeptala dál podmanivým hláskem. „Co uvidím?“ vyzvídalo děvče. „To poznáš. Jen pojď blíž. Podívej se do mých očí, uvidíš, co pro mě znamenáš.“
A děvčátko vykročilo směrem k ní. Bylo blizoučko u jejího obličeje, zvedla své pomněnkové oči a přibližovala je k jejím šedým, až mrtvolným. Zahleděla se do nich a v dálce zahlédla krásnou paní. Usmívala se, mávala a v ruce držela kosu. „Chci jít za ní!“ prohlásila pevně dívka. „Tak pojďme!“ křikla panenka.
Holčička ještě jednou pohlédla do těch šedých očí. Paní s kosou už vůbec nebyla hezká. Naopak. Mračila se. A potom zmizela. Místo ní se objevila maminka s panenkou v růžových šatičkách v náručí. Promnula si oči, ale maminka nezmizela. Usmála se.
„Pojď, půjdeme domů.“ Řekla s úlevou maminka, sebrala ze země panenku a přivinula si svou dcerku pevně do náručí.