/Hvězdy, které už nikdy nesmí vyhasnout/

„Ahoj, jak se vede?“, dívám se na Terezu - svou dobrou kamarádku. Vypadá dobře, sluší jí to.. Má na sobě červený tričko s ozdobným černým nápisem nějaký, pro mě zcela neznámý, skupiny; černý džíny oživený snad třema páskama a na nohou jí spočívají obyčejný, i když už solidně popsaný a ochozený kecky..
Jako většině mladých lidí poslední doby se i jí zalíbil nový životní styl – mánie jménem EMO.. I když.. Popravdě musím říct, že se takhle chovala už dávno předtím než sem tenhle styl dorazil ze světa.. Vždycky byla svá a kašlala na všechno ostatní – kromě svých nejbližších.. Na nic si nehraje – není jak ty tisíce ostatních pubertálních výrostků, co jen chtěj bejt in.. – Aspoň většina z nich.. Mám jí rád takovou, jaká je..
„No tak normálně, znáš to..“, odpoví mi a ledabyle si rukou s mnohými náramky barvy duhy, mezi kterýmiž se zaleskne sem tam i nějaký ten kov, přejede přes prudce střiženou ofinu..
Zadívám se jí do očí – nebo spíš – rád bych. Vidím jen jedno z jejich páru, druhé má zakryté oponou tmavých vlasů. Plaše se na mě podívá, ale ihned sklopí pohled, vím, že nemá ráda přímý oční kontakt.. Proto se skrývá.. Před světem.. Přede mnou.. Před sebou samou.. ?
Známe se už dlouho, ale vlastně toho o ní moc nevím.. O sobě nikdy moc nemluví, spíš probíráme věci jako jakej to zas byl vopruz ve škole nebo o hudbě – i když to si spíš jen vyměňujeme názory.. Mám ji opravdu moc rád, ale.. Nikdy by jsme nemohli být nic víc než přátelé.. Na to jsme každý moc jiný.. I když se říká, že protiklady se přitahují – jsem si jist, že u nás to prostě neplatí.. Asi jsme nový div světa..
„Hmm.. Jasný.. asi jako u mě.. Tak co, půjdem někam?“
„Jasně“, pousměje se na mě svým typickým úsměvem..
„A co vlastně Rob? Kde je?“, zeptá se mě a já se jen smutně pousměju. Robert je můj dlouholetý nejlepší kamarád – všichni nás tu znají jako nerozlučnou dvojku..
„Nevím.. Někam musel odjet s rodiči“..
„Jasný.. No.. A kam chceš teda jít?“
„Nechám to na tobě“, zazubím se.
„To se taky dalo čekat.. Tak pojď za mnou“..
Po cestě se bavíme o nejrůznějších, avšak většinou jen povrchových věcech.. Vidím, že ji to moc nebere, ona má radši takové ty hluboké věty a poznámky, které mají nějaký smysl.. Tohle plkání ji nikdy moc nezajímalo, ale baví se nenuceně a kdybych ji znal třeba jen o kousínek míň, uvěřím jí..
Rád bych jí vyhověl, jenže já na to nejsem. Radši se pořádně zasměju nebo jdu ven s přáteli, zatímco ona píše ty své povídky a básničky, čte nebo má v uších mp3jku – bez který je skoro zázrak ji vůbec vidět. Ale nechci, aby to vyznělo nějak vyčítavě, vím, že každý je nějaký a navíc já její záliby obdivuju..
Něco ze své tvorby mi dokonce dala přečíst – i když jsem ji musel dost přemlouvat. – Nejprve o tom nechtěla ani slyšet, že bych se prý smál nebo co.. Ale když jsem konečně dosáhl svého cíle, nelitoval jsem. Píše nádherně, vylévá si tak ze srdce svou bolest – je to na těch dílkách jasně vidět a dodává jim to tak tu jejich nenahraditelnou temnou krásu..
„Tak už mi to pověz, kam jdem?“
„Počkej, nech se překvapit, mám to tu strašně ráda, už tam budeme..“
Ujdeme ještě pár kroků po již vcelku ztemnělých prázdných ulicích, když mě konečně zastavuje.
„Jsme tady, počkej ještě – zavři teď oči, prosím“
„Proč?“
„Jen se nech překvapit..“, ne zrovna přesvědčeně po ní hodím pochybovačným pohledem, který zachytí.
„No táák.. Přece jsi mi říkal, že máš překvápka rád, ne?.. Neboj, já tě nepřepadnu.“, v hlase smích..
Rozesměju se i já a konečně zavřu oči.
Chytne mě za paži a opatrně kamsi směruje.
„Tak, můžeš“, v hlase jí rozpoznávám očekávání.. Snad možná nervozitu..
Nejprve vidím jen černé mžitky v moři šedi, ale pak začínám zaostřovat.. Najednou jsme se ocitli někde v lese – kolem jsou jen temné siluety stromů a ticho.. Ticho? Ne tak docela..
Pootáčím hlavu a tam – kousek vedle je stříbrný potok, vede přes něj dřevěná lávka s pomalu trouchnivějícím zábradlím a všude kolem lesní květiny a měkký mech, který přímo vybízí k tomu lehnout si do něj a sladce snít..
Tohle místo v sobě má jakousi neznámou sílu, kouzlo.. Nikdy jsem tu nebyl, ale ihned jsem si to tu zamiloval.. Každý občas potřebuje vypnout, odpočinout si.. Být sám, někde daleko od všech těch lidí.. – A tohle místo pro to je jako stvořené.. Možná, že to teď tak nevyzní, ale bylo to tam.. Viselo to ve vzduchu..
„Nádhera“, vydechnu okouzleně a jen se dívám na ten přírodní chrám naprosté rovnováhy..
„Myslela jsem si, že by se ti tu mohlo líbit – i když jsem se trochu bála, že to tady už znáš..“..
„Neznám.. Ale.. Tohle.. Sem chodíš přece ty.. Můžu.. Můžu sem taky někdy přijít?“, ani nevím proč, ale tahle otázka ze mě prostě najednou vylítla.. A vyřčenou otázku už nevrátí zpět ani pár koní..
„..No.. Jasně, že můžeš. Proto jsem tě sem zavedla.. Vlastně jsi první člověk, komu jsem tohle místo kdy ukázala.. Ty o něm ode mě víš jako první..“
V tu chvíli ve mně hrklo.. Jen doufám, že mě – právě mě – nemáš za něco víc, za víc než dobrého kamaráda.. To.. Ne, že bych to nechtěl, ale.. Nemohl bych ti to oplatit stejně.. A to.. To nejde.. Nevím.. Nechtěl bych to. Nechci to.. Nemohl bych ti to oplácet stejně, a to si ty přece nikdy nezasloužíš..
„Děkuju“, konečně se roztřeseně ozvu..
„Je ti něco?“
„Ne, v pohodě, to jen.. To místo.. Takhle na mě ještě nikdy žádný nezapůsobilo..“
„Pořád přece poznáváme něco nového.. Celý život se učíme..“
„Já vím.. Jen bych asi nikdy nečekal.. Že něco takovýho se někdy stane zrovna mně..“
„Já si taky nikdy nemyslela, co všechno zažiju..“, povíš tiše, ale já to přece zaslechl.. Avšak dělám jako by se nic nestalo..
Pomalými kroky se blížím k té nízké lávce, sedám si na ni a ty se připojuješ. Chvíli jen tak sedíme a máčíme si nohy v teplém proudu vody.. Pak promluvíš..
„Víš, že jsem ještě k nikomu neměla tak blízko?.. Většina mě prostě jen odsuzuje za to, jaká jsem.. Nebo spíš – jen jak vypadám.. Nemohou mě odsuzovat za to jaká jsem, když o mně nic neví.. Mám tě strašně ráda, nějak sis našel cestu k mýmu srdci.. Ač je to zvláštní – nechci tě urazit, ale.. Prostě zrovna do tebe bych to nikdy neřekla..“
„V pohodě.. Já to přece chápu“, usměju se na ni.
„Víš, Ondro.. Já jsem si asi něco uvědomila.. Já.. Asi..“, zarazíš se a díváš se na mě.. Stáčím svůj pohled do líně proudící řeky..
„Asi tě - “
„Pšt..“, zarazím tě a cosi mě píchlo u srdce.. Nechci, abys to řekla.. Nechci to slyšet – a jsem si jist co chceš říct.. Jak to povědět..
„Terko, víš, že tě mám moc rád, že jo? Známe se dlouho a.. Ty víš, jak to mezi námi je.. Je to přátelství, ale.. Já nevím jak to povědět.. Ne takové to skutečné, jestli mi rozumíš..“
„No.. A když - “
„- Když to není skutečné přátelství, nemůže to být láska.. Promiň.. Vždycky jsi byla dobrá kamarádka – jsi a budeš. Nikdy ti nezapomenu to všechno, co jsi pro mě kdy udělala.. Jak jsi mi tenkrát pomohla, když mi bylo nejhůř.. Nezapomenu na všechnu tu péči a starost, co sis kdy kvůli mně nadělala.. Ale víš, že my jsme úplně jiní.. To by zkrátka nešlo.. Je div, že zrovna my dva jsme na sebe v tomhle zvláštním světě vůbec narazili..
A na světě je hodně lidí, uvidíš, že narazíš na někoho dalšího, na někoho lepšího.. Kdo si tě zaslouží. Kdo ti bude rozumnět.. Kdo tě skutečně pozná..“, na okamžik se na tebe zadívám.. Hlavu máš sklopenou k zemi a z tvého obličeje nevidím nic víc, než jen záplavu černých vlasů..
„Před kým se nebudeš muset pořád skrývat“, dodám..
Konečně ke mně vzhlédne. Po tváři jí stékají dva černé potůčky od silně nalíčených očí.
„Dobře.. Chápu to.. Prostě nikoho nemám a mít nebudu.. A když.. Když jsem si konečně myslela, že jsem našla někoho, komu budu rozumět.. Někoho, kdo se konečně naučí rozumět mně.. Kdo mě má rád takovou rád takovou jaká jsem.. – Zase je to špatně. Já už to prostě nemůžu dál snášet..“, vzlykala.
„Ale Teri..“, nevzmůžu se ani na pitomou útěchu..
„Běž! Běž pryč.. ! .. Prosím.. Chci teď být sama..“, neznělo to rozzlobeně, ale zklamaně – a to pro mě bylo ještě mnohem horší..
Krvácelo mi srdce při pohledu na ni. Na její bledou tvář, nyní zhmotňující smutek. Na její tvář s make-upem rozmazaným od slz. Od těch slz, za které můžu já..
„Ahoj“, zašeptám, i když jen sám k sobě.. Otáčím se a odcházím, zatímco ona sleduje vodu v potoce, do níž dopadají její slzy jako nešťastný déšť..

Po víkendu ve škole

„Tak kdo dneska chybí?“, zeptala se žáků jejich třídní učitelka, zasedajíc za katedru.
„Nikdo“, ozval se jakýsi hlas zezadu.
„Ale i ne!“, okřikne ho druhý : „Tereza chybí“
„No jo, jeho milovaná Terezka mu chybí“, ozve se posměšně zas ten stejný první hlas a třída se rozesměje.
„Ty seš zas vtipnej..“, ušklíbnu se ironicky..
Po celý zbývající den výuky se na sobě snažím nedat nic znát, ale uvnitř mě je něco špatně.. Srdce jako by se mi doruda rozžhavilo krutou bolestí.. Starostí.. Hrozivou předtuchou..

Ihned po škole jdu ven – ani si nedám domů tašku. Musím za ní.. Za Terkou.. Nevím sice kde je, ale mám svůj tip.. Doufám, že ho mám.. Doufám, že to bude ten správný..

Zase vcházím na to překrásné, klidné místo.. Jdu tiše, protože mech tlumí mé kroky. Hluboce se nadechuji a opět vydechuji. Cítím tu něco zvláštního.. Něco jiného.. Něco je tu jinak než když jsem tu byl poprvé.. Ve vzduchu je sice opět něco cítit, ale tentokrát jinak.. Jako hrozící zlo.. Zaplňuje mě chlad, strach a nervozita. Podívám se na druhý břeh potoka, když vtom spatřím jakousi siluetu.. Rozběhnu se k ní..

„Mladý muži, zachránil jste své přítelkyni život“, promlouvá ke mně jedna z doktorek.
„To není moje pří-…“, začnu blekotat, ale náhle se zarazím.. –Vysloužím si tím od ní to, čemu se u dospělých říká „chápavý úsměv“.
„Můžu za ní?“
„Dnes ještě ne.. Přijďte za pár dnů..“
„Dobře“, slibuju.. Sám sobě.. Jí..

„Ahoj Terko“, pozdravím a podávám jí rudou růži.. Snad i jako omluvu za své chování..
„Ahoj.. Ondro..“, šeptne.
„Všechno mi řekli.. Já.. Asi bych ti měla poděkovat.. Byla to pitomost.. Otevřel jsi mi oči. Děkuju ti za to..“
„Neděkuj.. Jen mi slib, že nic takovýho už nikdy neuděláš..“
Na chvíli nepatrně zaváhá : „Slibuju“, řekne nakonec.
Ulehčeně se usmívám a usedám na židli vedle její bíle povlečené postele : „To jsem moc rád“, beru něžně její ruku do své..V očích jí najednou zazáří dvě hvězdy.
/Hvězdy, které už nikdy nesmí vyhasnout/, pomyslím si a něžně ji políbím do dlaně..
Dokud tu budu, nevyhasnou nikdy.. Nikdy..