SOS: líbí se mi holky

DENÍK....

1.1. Pondělí

Jmenuju se Verča, je mi 15 let, bydlim v malým městečku, skoro uprostřed našeho státu... Mám hodně kamarádů, kamarádek, kluka a úplnou rodinu. A taky mám jeden hodně velkej problém... Problém, o kterým bych nikomu nikdy neřekla (aspoň zatím ne), a to je taky důvod, proč jsem si začala psát tenhle deník. Poslední dobou jsem se hrozně začala uzavírat do sebe, a tak mě napadlo tohle...když o svým problému nedokážu mluvit...(to zní jak na terapii).

2.1. Úterý

Mám strach, že tenhle deník někdo najde a začne si ho číst....asi se moc bojím.... Musím to sem napsat, prostě musím... Tak jo, začnu úplně od začátku, jak jsem vůbec k tomu, čím se tak užírám došla...
Můj kluk se jmenuje Matěj, chodíme spolu už celkem dlouho, víc jak půl roku a každej den se potkáváme ve škole. Jednou, když jsem s ním byla venku, měla sem hodně divnej pocit.....asi takovej, že k němu nic necejtím. Měla jsem z toho děsnou depku a nechápala jsem, jak se to po tak dlouhý době mohlo stát, tak jsem si řekla, že to nějak přejdu, určitě chvilková záležitost.... Ale začlo to bejt horší.....už ne s Matějem, ale se mnou... Když jsem byla s kámoškama na obědě, zjistila jsem, že se mi líbí, a že mě přitahujou mnohem víc než kluci (ani jsem nečekala, že to ze sebe nakonec dostanu). Matěje jsem začla odbývat a užírala jsem se ve svejch pocitech....to vlastně dělám i teď....nevim, jak dál

3.1. Středa

Dneska jsem si byla obhlídnout most... Už nevím, jak mám žít. Nemůžu se nikomu svěřit, nemůžu bejt se svejma kámoškama, s klukem, s nikým. S rodinou jsem se už pomale přestala bavit. Ze školy chodím rovnou domů, nikde se nezastavuju, s nikým nemluvim a doma ležim na posteli a brečim. Vyjdu zas až ráno do školy. Nevim, co se to se mnou děje, nevim, kdo by mi mohl pomoct, nevim....nevim, jak dál žít.
Když jsem dneska došla k tomu mostu, podívala jsem se nahoru. Jak spousta aut jela odnikud nikam. Všichni spěchaj a nikdo se nezastaví, aby řešil svoje problémy, to je radši nechá někde....stranou, ale pak přijdou mnohem horší, a bude jich víc....a.....já už nemůžu...
Nahoře, na tom mostě to bylo krásný. Cejtila jsem se taková svobodná, volná, že bych se klidně mohla rozběhnout dolů a letět a letět.....ale nikdy nespadnout. Pudu se tam asi podívat i zejtra..... možná...nejen podívat...

10.1. Středa

Už je to tejden, co to ségra udělala, co opustila nás všechny. Našel jsem tenhle deník ve čtvrtek 4., nevěděl jsem co udělat. Proto jsem rychle utíkal do její školy, zastavit ji, ale ona tam vůbec nešla. Běžel jsem k mostu, bylo už pozdě. Pozdě zahránit jí, pomoct jí s jejím problémem...klidně se mi mohla svěřit, ale nevěděla to, nedal jsem jí důvod, aby to udělala. Nevěděla, že ve mě oporu najít může. Chybu jsem udělal já a ona za to zaplatila životem......tenhle deník by měl vyjít napovrch, aby si všichni uvědomili, že by měli pomáhat uzavřeným lidem, řešit jejich problémy.....
Každý problém se nemusí vyřešit, ale důležité je se o to snažit! Já svou šanci promeškal, ale můžete mi věřit, že to bylo naposled ! Taky byste se měli podívat do vašeho okolí, jestli někdo nepotřebuje pomoc nebo alespoň radu, jsem si docela jistý, že ano...