Zeď zázraků

Dnešek je den s velkým D. Mohl bych ho opěvovat dlouho. Rozepsat se o chladivym listopadu, jeho barvách i přikrývce, kterou stromy snášej na zem; melancholicky vylíčit, jak kapky deště smývaj špínu z oken, proslovy však nejsou na pořadu dne. Chcete-li se zeptat proč, odpověď mám na jazyku a vězte - raděj bych ji vykřičel světu než škrábal na cár papíru... Moje nejlepší přítelkyně má dnes totiž 18! Dcero podzimu, já...
Víš, nemám ponětí, jak dlouho se známe; nepamatuju si naše první slova; tvoje jméno jsem nesčetněkrát zapomněl - jak dávná historie a to ji dodnes píšeme. Jako teď já sám - napůl se slzama a napůl v smíchu; hlava plná vzpomínek a očekávání... Omlouvám se, ale je jich tolik, že už ani nepřemejšlim. Bez ladu a skladu chrlim na papír, co mě napadne, a tak klidně křičim: Je tu spoustu slov, co bys měla slyšet. Spoustu vět, co ti chci říct, ale nevim jak. Protože možná, řikám možná - jsi jeden z důvodu, proč jsem tady.
Prší, jiskra v tvym oku přece neuhasla. Z cest, který jsme prošli, déšť neměl co smejt - prašný nikdy nebyly, a světla, co nás jima vedly, nikdy nepřestaly zářit... Nepřestanou. A ač si to slyšela už milionkrát, možná právě dnes: Nikdo... Nikdo k Tobě v tuhle chvíli necítí, co já... Víc už ani slovo, vyzradil jsem slabinu. A tou jsi Ty.
Víš, já nechci popsat sílu přátelství, ani nevím jak. Bez zbytečnýho sentimentu, co tak nenávidim, bez nadsázek, tak chci jedinou věc: Zůstaň... Konec konců, vždyť jsi moje zeď před nepřáteli, co mě drží v bezpečí; zeď, která mě často dělí od šílenství... zeď nářků sem tam... Zeď zázraků!

Dnešek je den s velkym D... Moje nejlepší přítelkyně má dnes totiž 18...