Havraní objetí

Na konci chodby choulí se Čas
Nestárne, neběží - zastavil se
Přespává uzamčen v bezedné jámě,
kde usíná po boku havrana

Havraní křídla ho objímají
Svírají ho tak pevně, až oba skoro splývají
Každou noc spolu takto "tančí"
Každou noc tiše zpívají svou píseň beze slov

Nemluví a přesto si rozumí
Hledí si vzpříma do očí
Nikdy se neosloví
Havran nadále zůstává nehybný

Čas touží znovu spatřit třepot jeho perutí
Umírá zvědavostí, jak asi zní jeho hlas
Nemůže se ale pohnout, nemůže ho probudit
Pak by vše skončilo - rozplynulo se

A tak tu dál nehybně leží
a jeden druhého hladí pohledem,
Ale toto chladné gesto neuspokojí Čas navěky
Jednou přijde den, kdy všechno skončí a on to ví

Přijde den,
kdy Čas díky své neutuchající touze všechno zničí
Ten den přijde
Možná za chvíli, možná za tisíc let, ale přijde
A to ho děsí

Jednou neodolá a zase se rozběhne
Jeho láska ožije a zatřepetá svými křídly
A on opět po tak dlouhé době uslyší jeho hlas
Ten nejhezčí zvuk, jaký kdy zaslechl
A to mu vžene slzy do očí

Hladí objekt své touhy
Oba na sebe opět vzpříma hledí
ale tentokrát v tom není chlad
Mezi oběma pohledy vzplanul mohutný plamen vášně

Jejich rty se opět dotýkají
a líbají se snad tisíc let
A když Čas konečně otevře oči potom dlouhém polibku
spatří stárnoucí tvář havrana

Jeho vrásčitý obličej se ale stále usmívá
a Čas se od něj nemůže odtrhnout
Nakonec se havran posadí
Ale stále se usmívá a šeptá ta slova,
která Čas tak dlouho toužil slyšet

Po nějaké době havran zavře oči
Čas na něj volá, ale on už mu neodpovídá
Nakonec havran vydechne posledním vzdechem:
"Jsem šťastný" ...

Čas k němu bolestně vzpýná ruce,
ale havraní křídla se již nepohnou
Ovine se tedy opět tmavým peřím
a polyká své slzy

Opět se zastaví, ale je už pozdě
chce se rozběhnout zpět, ale cosi mu brání
A tak zavře oči a vnímá jemný dotyk křídel
Křídel, která ho kdysi objímala z vlastní vůle

Dál plyne nekonečnem, tentokrát sám
Plyne a doufá, že třeba přiletí jiný havran
Jiný, který vysuší všechny jeho slzy
čeká a čeká, ale žádný už nikdy nepřiletí

Kéž by nikdy nedovolil, aby havran opět zamával svými křídly
kéž by nikdy nenechal jeho duši odejít
Nemusel by tady teď ležet přikrytý bezduchou hmotou
Mohl dál usínat pod teplým peřím a snít o dni,
kdy nechá svou lásku opět ožít

Měl naději, teď nemá nic
Měl teplo havraního objetí,
teď zůstal jen chlad ...