Problém dnešní doby

Pomalým krokem jsem šla setmělým městem!Z nebe se sypal sníh a vločky mě studily na tvářích.Najednou jsem uviděla malého chlapce.Měl modrá kukadla jako pomněnky a úsměv od ucha k uchu. Co dělá tak pozdě venku a navíc sám?
Když procházel kolem mně,promluvila jsem: ,,Hochu,co děláš tak pozdě venku a navíc sám?"
Nepromluvil,jen se na mě podíval svým upřímným pohledem.Chvíli jsem vyčkávala,když si najednou rozepl bundičku a před očima se mi objevila dvě bílá křídla.
Nechápala jsem.Nezmohla jsem se na nic jiného než se pouze dívat.
Najednou tichým hláskem promluvil:,,Vím,na co myslíš.Chceš slyšet můj příběh?"
Pokývala jsem hlavou a on mě něžně uchopil svou malou a studenou ručkou.
Posadili jsme se na nedalekou lavečku,ani sníh jsme nevnímali.
********************************************************
,,Narodil jsem se do skvělé rodiny.Měl jsem milující maminku,hodného tatínka a dokonce starší sestřičku.Pořád si se nmou hráli a vše bylo jako v pohádce.Jezdili jsme na výlety a stále vymýšleli nové a nové věci.Maminka se nmou byla na mateřské dovolené,tatínek pracoval jako řidič nákladního auta a sestřička chodila do 2.třídy.

Jednoho dne se ovšem všechno změnilo.Tatínkovi se stal vážný úraz,když se snažil vyměnit pneumatiku na autě,tak mu spadlo na ruku a musel jít do invalidního důchodu.
Začal se topit v depresích,cítil se neužitečný.Začal hodně pít.Maminka mu říkala,at toho nechá,že má malé dítě,tak se mu má věnovat,ale pro tatínka jsem se stal vzduchem.
Začal chodil do hospod a každý den chodil pozdě v noci domů.
Jednoho dne to bylo tak vážné,že dal mamince facku.Začal jsem moc plakat,protože jsem nechápal co se děje.Otec se ke mně přiřítil a dal mi přes zadeček.
Tak to trvalo několik dlouhých měsíců.Každý večer si na nás vybíjel svou zoufalost.
Asi po 9 měsicích,když mi byli skoro dva roky,jsem si vesele tapkal po kuchyni,když se najednou přiřítil ON.Dal mi pěstí.Byla to taková rána,že to má ještě zcela nevyvynutá lebka nevydržela a praskla.Cítil jsem ukrutnou bolest.Maminka začala plakat a křičet,vrhla se ke mně a utíkala se mnou k sousedům,jestli by nás nezavezli do nemocnice.Zbytek si pamatuji jen jako v mlze.Běhalo kolem mě mnoho lidí v bílých pláštích a slyšel jsem pláč své maminky a sestřičky.
Najednou mé tělíčko bylo lehké,necítil jsem bolest,strach...prostě nic.
Ano,umřel jsem.V necelých dvou letech."
Poslouchala jsem se zatajeným dechem a po tváři mi stekla jedna osamělá slza....
Promluvila jsem:,,A proč se tváříš tak štastně,když nejsi se svou rodinou,kterou jsi tolik miloval?"
Andílek:,,Po mé smrti se maminka zhroutila,ale za nedlouho se vzchopila kvůli sestřičče a odstěhovala se od otce.Ted má skvělého manžela a malé dítě.Holčičku.Každý večer se na ně chodím dívat a mám radost z jejich štestí.Vím,že na mě nezapomněli a že jsem v jejich srdíčku."
Stále jsem nemohla uvěřit tomu,že takový malý človíček je tak silný a odvážný.Zanechal navždy stopu v mém srdíčku.