Dokud nás smrt nerozdělí

Byla pro něj vším. Jeho sluncem, jež dokáže rozjasnit i ty nejtemnější dny, jeho můzou, jeho splněným snem. Byla pro něj darem od boha, za který denně děkoval. Byla jasnou pochodní ve tmě jeho života, jež neustále hořela. Bez ní si nedovedl svůj život ani představit. A věděl, že ona to cítí stejně. Bylo krásné vědět, že existuje někdo, kdo mu dal své srdce a vzal si jeho. Někdo, kdo na něj neustále myslí a z celé své duše ho miluje. Tak jako miloval on. Miloval svou Lucii, jako ještě nikoho. Miloval její smích, její nádherné modré oči, její vlasy, ústa, postavu, krásné štíhlé ruce, její hlas, když mu šeptal slova lásky po společně strávených nocích. Nikdy nikoho tolik nemiloval. Umřel by pro ni.
Okolnosti jejich vztahu bohužel příliš nepřály. Proto si užívali každý společný okamžik, tyhle bezstarostné chvíle pro ně totiž byly vzácností. Luciini rodiče, otec, úzkoprsý právník a matka, upjatá profesorka na gymnáziu Filipa rádi neměli. nebyl podle nich vhodným partnerem pro jejich dceru, v níž viděli budoucí doktorku. Lucie, studentka třetího ročníku prestižního gymnázia, si zkrátka zaslouží něco lepšího než chudého rádoby umělce bez maturity. Na její city ohled nebrali. No co, je to jen pubertální zamilovanost, ta časem přejde, říkali ci. Ale nebyla to pubertální zamilovanost, byla to opravdová láska se vším, co k pravé, ryzí lásce patří. Filip a Lucie se milovali tak hluboce, a tak opravdově, jek to jen bylo možné. A čím víc překážek jim život kladl, tím bylo jejich pouto pevnější a láska krásnější. Nebylo nic, co by je mohlo rozdělit.
Protože se nemohli vídat kdykoli se jim zachtělo, vychutnávali si jeden druhého, jako by to bylo poprvé a naposledy. Dnešní den trávili společně. Luciini rodiče odjeli na návštěvu za příbuznými, a "nemocnou" dceru nechali doma. Po jejich odchodu odhodila Lucie mokrý hadr který si diteď přidržovala na čele, a s úsměvem na tváři se vydala za svou láskou. Filip bydlel na druhé straně města, z vilkové čtvrti kde žila Lucie, jí cesta trvala skoro hodinu. Ubíhala jí o to pomaleji, protože se svého Filipa nemohla dočkat. Ten na ni čekal ve svém malém podkrovním pronájmu, který společně s ním sdílely plátna, štětce a tuny barev. Filip byl malíř. Ačkoli byl v tomto oboru zcela bez vzdělání, malovat uměl. Měl za sebou jen pár let na střední ekonomce, ale jakmile mu bylo osmnáct, nechal školu školou a odstěhoval se pryč. Jeho otec nedokázal pochopit, že Filipovi ekonomie nic neříká, a raději by maloval. Synovu zradu nepřenesl přes srdce. Místo maturity a plánované vysoké dělá podřadnou práci a po nocích čmárá na plátna, copak to je nějaký život? Pohádali se, a Filip z domu odešel. Pronajal si garsonku v jiném městě, a v tomhle zčásti bytě a zčásti ateliéru se scházel s Lucií, s kterou se setkal o pár měsíců později.
Když k němu Lucie dorazila, čekalo na ni milé překvapení. Malý stůl pod oknem byl pokryt červeným ubrusem a osvětlen plápolajícími plamínky svíček. Ty tvořily jediné osvětlení nevelkého bytu, jenž se svým jednoduchým zařízením, spoustou krabic, malířských stojanů, zmuchlaných igelitů, potrhaných starých pláten a hradbami zaprášených plechovek, vypadal spíš jako nevzhledné skladiště než jako umělecký ateliér. Lucie tu byla ráda. Milovala vůni čerstvé barvy, Filipovu vůni. Ráda si prohlížela jeho obrazy, velmi se jí líbily, a i když Filip ještě ani jeden z nich neprodal, věřila jemu, i jeho talentu. Výjevy na plátnech jí připadaly jako dokonalé vyobrazení Filipovy duše: divoké a nespoutané, ale zároveň něžné, plné lásky.
Po malé večeři, kterou podle jeho slov vařil Filip úplně sám, si užívali vzájemné blízkosti na rozkládací pohovce, kterou jednohlasně nazývali parodií na postel. Nedostatek prostoru pro ně však byl v těchto okamžicích jen stupidní maličkostí, která nemohla mít nejmenší vliv na jejich zamilovanou náladu. V těchto chvílích tu byli jeden pro druhého, okolní svět, nicotnosti a problémy s ním spojené se rozplývaly a nabývaly rázu naprosté zbytečnosti. Byli tu jen oni dva., vše ostatní přestalo existovat. Luciini rodiče, Filipovy finanční problémy, to všechno bylo najednou pryč, v nedohlednu.
Po překrásném milování Lucie hbitě vyskočila a začala si prohlížet Filipova nová díla. " Tenhle se mi líbí, je takový temný. To jsi měl asi špatnou náladu, co lásko?" ukazovala na nevelký obraz, t větší části zapatlaný tmavým odstínem šedé. "To bylo tenkrát, jak jsi musela na týden odjet do Prahy. Chyběla jsi mi!" odpověděl Filip. Lucie ho objala. "Ale to ty mě taky, ani nevíš jak moc! Miluju tě!" Políbili se. Lucie upřela svou pozornost k obrovskému plátnu, přehozenému prostěradlem. "A co tenhle? Můžu se podívat?" natáhla k obrazu ruce, ale Filip ji zadržel. "Ne! Není hotový." Lucie na něj zklamaně pohlédla. "Ale lásko, ten obraz tu máš už aspoň půl roku, a nikdy jsi mi nedovolil se na něj podívat. Prosím, vždyť nevadí, že není hotový, ukaž mi ho, prosím!" "Promiň miláčku, ukážu ti ho, až bude dokončený." Snažil se nevšímat si Luciiných vyčítavých pohledů, takhle se na něj dívala pokaždé, když jí obraz odmítl ukázat. Většinou jí obrazy ukazoval i rozdělané, dokonce jich v její přítomnosti začal pár malovat, tenhle obraz byl však jiný. Chtěl ho Lucii ukázat až bude hotový, tohle pro něj bylo vyjímečné dílo.
Když Lucie navečer odešla, zapálil si cigaretu a přistoupil k zakrytému plátnu. Strhl prostěradlo, a naskytl se mu pohled na jeho nejkrásnější obraz. Nebyl sice ještě zcela dokončený, ale už teď dokonale zachycoval krásu zobrazené dívky. Její modré oči se smutně dívaly kamsi do prázdna, světlé vlasy jí spadaly na ramena jako jemný třpytivý závoj. Byla tak nebesky krásná, že Filip cítil k obrazu posvátnou úctu. Vzal si paletu a štětce. Chtěl Luciin portrét dokončit co nejdříve, zároveň však věděl, že umění potřebuje čas. Žádný slavný obraz nebyl namalován za jediný den. Maloval krátkými rychlými tahy. Maloval podle paměti, znal každý detail Luciiny tváře, každý milimetr její kůže, každý záhyb a zákoutí jejího těla. Znal ji dokonale a věděl, že portrét bude tak věrný, jako by Lucie seděla vedle něj.
Když odpočíval, vytáhl z kapsy malou krabičku. Otevřel ji, a usmál se při pohledu na stříbrný prstýnek s vsazeným malým kamínkem. Příští měsíc je Lucii osmnáct, a on ji s tímto prstýnkem požádá o ruku. Už se nebudou muset schovávat, bude jeho a on její. Budou spolu, navždy. Tato myšlenka byla jediná věc, pro kterou mělo smysl žít. Radši by zemřel, než žil bez své Lucie. Ano, vezme si ji, budou spolu pořád, v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, dokud je smrt nerozdělí. A až si smrt jednoho z nich vezme, druhý jej bude následovat, aby byli zase spolu. Vstal. Krátkými tahy dokončoval portrét své milované a těšil se na den, kdy si slíbí věčnou lásku.

Lucie šla rychlým krokem tmavou ulicí. Byla už tma, pouliční osvětlení moc nefungovalo, jen nepatrně osvětlovalo černou silnici, jinak nebylo vidět na krok. Pospíchala. Modlila se, aby rodiče ještě nebyli doma, měla by velký průšvih, že šla ven. Zaslechla kroky. Někdo jí zezadu zacpal rukou ústa tak pevně, že nemohla ani vykřiknout. Někdo další jí bolestivě skroutil ruce za záda. Kopla ho, a dostala facku. „No tak, holčičko, buď hodná, my si s tebou jen trochu užijem!“ zašeptal jí do ucha odporný mužský hlas. Podařilo se jí uvolnit pusu a zakřičet. Co že jí to máma od malička vtloukala do hlavy? Nechoď sama temnými ulicemi, ať tě někdo nepřepadne! Dostala další facku. Dvojice mužů ji dovlekla do jednoho z tmavých průjezdů. Už neměla sílu se bránit, ani křičet, jen bezhlesně otvírala a zavírala němé rty, uvnitř volala o pomoc.

Filipa nesnesitelně bolela hlava. Před půlnocí si skočil ještě na pivo do oblíbené hospůdky, domů se dovlekl kolem třetí ráno. Spolykal několik prášků proti bolestem hlavy a rozhodl se trochu prospat. Odpoledne hodlal dokončit obraz své lásky, po včerejším večeru měl tolik inspirace!
Probudil se kolem páté odpoledne. Cítil se skvěle. Měl tolik energie, jako ještě nikdy. Pohlédl na rozdělaný obraz, který nechal přes noc odhalený a usmál se. Dnes ten obraz dokončí, cítil to.
Dokončil. Přesně o půlnoci od plátna poodstoupil, a zaplavila ho vlna pýchy a spokojenosti nad sebou samým. Byl to bezpochyby jeho nejlepší obraz. Z plátna se na něj smutně usmívala Lucie, dívka jeho srdce. Vypadala jako živá, jako anděl co sestoupil na zem, mezi obyčejné smrtelníky. Vydechl. Teď může Lucii portrét ukázat, a při té příležitosti se jí svěří se svou vírou ve společnou budoucnost. Nepochyboval o tom, že bude nadšená. Vždyť i jejím přáním bylo zůstat s ním, milovala ho tak, jak miloval on ji a svatba byla tajným snem jich obou. Filip si za zvuku vrzajících per lehl na pohovku a oddával se slastnému pohledu na nádherné dílo. Díval se a snil o společném životě s Lucií.

Zvonil telefon. Filip se probral, ani si neuvědomil že znovu usnul. Prudce se postavil a praštil se do hlavy o poličku přeplněnou plechovkami s barvami. Zaklel. Plechovky popadaly a rozkutálely se do všech stran. Neměl čas je teď sbírat, běžel k telefonu. Zvedl sluchátko: „Prosím?!“ „Filipe? Filipe, jsi to ty?“ ozvalo se. Byla to Bára, Luciina nejlepší kamarádka a snad jediný člověk, co při nich stál a přál jejich lásce. „Ano Báro, jsem to já. Děje se něco?“ Rozplakala se. „Filipe, proboha, to je strašný! Je to... Je to fakt příšerný! Nevím jak to říct!“ Filipa se zmocnilo neblahé tušení. Bára, vždycky takový kliďas, mu tu hystericky brečí do telefonu. Co se mohlo stát? Možná... „Báro, uklidni se, a řekni mi co se stalo, no tak!“ Mluvila těžce. „Víš, jak od tebe Lucka odcházela, tak... tak ji to... přepadli a... a...“ znovu se rozbrečela. Filip věděl, že už nemusí slyšet víc. Další Bářiny vzlyky, další věty o znásilněné a uškrcené Lucii už nevnímal, ani nechtěl vnímat. Položil telefon.
Lucie je mrtvá. Jeho láska, jeho život, jeho inspirace... Je mrtvá! To přece není možné! Kdo by chtěl zabít takové andělské stvoření? Kdo by jí chtěl ublížit? Kdo?! Začal řvát a mlátit kolem sebe. Ne, ne! Tohle ne! Přišel o jediného člověka, kterého v životě miloval! Vztekle kopal do popadaných plechovek. Přišel o svou Lucii, vzali mu ji. Vzali mu ji násilím, a ani si neuměl představit, jaká muka a jaké utrpení musela jeho láska před smrtí podstoupit. Ach, Lucie, proč? Proč ti to museli udělat? Popadl jeden ze stojanů a praštil s ním o zeď. Není to pravda! Není mrtvá, prostě nemůže být mrtvá! Kdo jí to sakra udělal?! Kterej hajzl si dovolil sáhnout na život jeho jediné lásky? Kdo? Proč? Proč?!

Silné lano šlo k dřevěnému trámu přivázat dost těžce. Po několika nezdařených pokusech se mu to však konečně podařilo, párkrát za něj zkusmo zatahal aby se přesvědčil, že je pevně uvázáno. Pak z něj rychlým naučeným pohybem vytvořil oprátku. Filip se usmál. Vydrž Lucie, už jdu. Ještě pár minut, a budeme zase spolu.
Dnes měla Lucie pohřeb. Filip se ho chtěl také zůčastnit, její rodiče ho však odmítli na hřbitov pustit. Její matka hystericky brečela, zatímco ho její otec vyhazoval. Filip zůstal viset na plotě, sledující bílou rakev mizející v hluboké jámě a tiše se loučící se svou jedinou láskou. Nebrečel, a co víc, nebyl ani příliš smutný. V hlavě se mu totiž již od první chvíle rodila myšlenka, sebevražedná myšlenka. Co si to s Lucií chtěli slíbit? Budeme se milovat, dokud nás smrt nerozdělí, a pokud si jednoho z nás vezme, ten druhý ho bude následovat. Tak zůstaneme navždy spolu.
Takto Filip uvažoval, když stál v ateliéru na dřevěné stoličce s oprátkou na krku. Pohled mu padl na portrét andělsky krásné dívky. Už jdu, pomyslel si, zavřel oči a s úsměvem na rtech stoličku odkopl.

Ach, Lucie, teď už nás nic nerozdělí.