Nešťastný návrat

Konečně. Po roce se vracím zpět do své země. Celých dlouhých 365 dní uplynulo a já jedu zpátky ke své milované. Kvůli ní jsem odjel, kvůli ní se vracím. Bylo mi čerstvých 18, když mi zemřela matka. Jelikož se o mě neměl kdo starat, Využil jsem jejich známostí a odjel do Texasu kde jsem dělal otroka na farmě. Potřeboval jsem peníze, abych se mohl se svou lásko odstěhovat do vlastního bytu. Měl jsem dost nejistoty, měl jsem dost chudoby. Přes všechny její protesty jsem jel a přinutil jí slíbit že na mě počká. Že na mě nezapomene a bude mě nosit v srdci dokud se nevrátím.
Farma byla obrovská. Tak obrovská že nás na ní pracovalo 8. Já a dalších 7 španělů. Pracovali jsme všichni od rána do noci a nikdo neměl čas si oddechnout. 365 dní v roce a 7 dní v týdnu jsme pracovali. Měli jsme placené ubytování, i když ve smradlavých pokojích, které bývaly stájemi a stravu, kterou nám uvařil taky zaměstnanec jako my. Mobilní telefon mi ukradl některý se španělů během prvního měsíce a tak jsem své lásce posílal dopisy. Poslední mi přišel před čtyřmi měsíci. Byl jsem rok odříznutý od světa. Neměli jsme noviny, ani televizi takže jsem nevědel, jestli pošty nestávkujou nebo něco podobného. Připisoval jsem to poštám a těšil se hrozně až opět přijedu domů a všechno bude perfektní.
Po odpracování jednoho roku jsem si vezl domů přes 40 000 dolarů a za to se dá pořídit a vybavit pěkný byt na pěkném místě. Celou cestu v letadle jsem vymýšlel, jak jí překvapit. Nemá tušení že přijedu. Poslední dopis jsem ji posílal před měsícem, ale nezmínil jsem se že bych mohl přijet. Doufám že bydlí stále u rodičů, jinak jsem v háji.
Doletěli jsme do Prahy a já nasedal na vlak směr Ostrava.
Mé rodné město vypadalo stejně, jako když jsem ho opustil. Všude sníh, Z chaloupek stoupá dým. Do vánoc zbývají ještě dva týdny to ještě něco stihnu koupit.
Konečně už vidím dům jejich rodičů a mé tělo oblévá nepopsatelný pocit štěstí. Pořád mají Skvělého psa, který mě uvítal hned jak jsem otevřel branku. Pln očekávání otevírám vchodové dveře. Opět ten pocit štěstí. Otevřely se dveře z obývacího pokoje a já čekal jí nebo její rodiče. Vyšel chlap, asi kolem 30. Byl jenom v trenýrkách a vůbec ho nerozhodilo že stojím v předsíni.
„Můžu vám pomoct?“ zeptal se a já nebyl schopen slova. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Sestru neměla a jediná možnost tedy byla že to byl její přítel. Asi po 10 nekonečných vteřinách se dveře otevřeli opět a z nich vyšla ona. Na sobě měla pouze světle růžovou košilku, kterou jsem jí dal kdysi na narozeniny. Nevšimla si mě a objala svého přítele a políbila ho. Když se otočila ke mně, všiml jsem si vybouleného bříška pod košilkou a svět se mi zhroutil. Jsem slaboch. Nedokázal jsem nic říct, jenom se otočit na podpatku a odejít. Křičela na mě slova, jimž jsem nerozuměl. Snad ať se vrátím, snad ať ji odpustím. Šel jsem temnou vánicí se 40 000 dolary v batohu. Dal bych všechny ty peníze i ten rok dřiny, za to abych nikam tehda neodjel. Odjel jsem kvůli ní a tím jsem o ní přišel. Můžu si za to sám. Měl jsem vědět že se nebudu mít kam vrátit. Co mám teď dělat? Jak mám žít? Celý ten rok mě držela na živu jen vzpomínka na ní. Teď nemám nikoho. Jen ty peníze. Ale co s nima mám dělat? Já bez ní žít nedokážu. Přátel jsem se všech zřekl, když jsem pochopil že ona je to pro co žiju. A pro co žiju teď? Pro nic. Ztratil jsem jí. Ztratil jsem smysl svého života. Odešel jsem pryč kvůli lásce k ní.
Šel jsem k rybníku, kam jsme spolu často chodili. Šel jsem k našemu oblíbenému místu mezi stromy a díval se na zamrzlou vodní hladinu.
Tady jsem našel mnoho štěstí. Teď tady nacházím jen bolest. Je tak ukrutná, že mě nenapadá nic jiného než skočit pod led. Batoh jsem odložil u našeho stromu. Ať tady taky najde štěstí někdo jiný.
Led nebyl příliš tlustý a tak po par úderech podrážkou se pode mnou prolomil. Nevím co bylo silnější, jestli bolest ze ztráty, nebo z toho jak mě obklopovala ledová voda. Hladina se za mnou uzavřela a já čekal až se ledová voda dostane až do mého srdce, kde tu žhavou bolest uhasí.