Padlé sny..

Tiše ležím ve svém pokoji. V pokoji s růžově vymalovanými sladkými stěnami. Rádoby sladkými.. Jsou nechutný a dětský.. Škoda, že na tohle nepřišli i naši.. Jenže to ne – ti si myslí, že právě tohle je nejnovější výstřelek módy. Myslí si, že když jsem holka, musím mít růžově vymalováno, nosit šatičky a sukýnky těch nejzvláštnějších veselých barev a střihů, které vyšly z módy možná někdy před sto lety a jemné doplňky.. Je mi z toho nanic..
„Proboha, vždyť je mi skoro 14!!“, přála bych si na ně zakřičet, ale vím, že to nikdy neudělám.. Nemůžu.. Bojím se.. A stejně.. Vím, že by to nikdy neudělali.. Jsem sice jedináček – pro kterého chtějí jen to nejlepší, ale jen to, co jako „to nejlepší“ schválí oni sami.. Oni – moji upjatí, důstojní, kontroverzní rodiče.. Hlavně táta.. Máma je spíš děsně přecitlivělá a snaží se mi vynahradit všechno to, co mi táta zakazuje.. Ale mě už štve i ona.. I když se ji snažím chápat.. Opravdu se snažím..
Po tváři mi steče tichá slza a zadívám se na tu nechutnou růžovou hrůzu, nyní zpola pohlcenou v pasti černého stínu.. Září na ní jediný světlý bod – odraz světla pouliční lampy, stojící přímo naproti mému oknu.. V tu chvíli mi na tvář zabloudí jakýsi ztracený úsměv.. Tahle temná krása.. Jak já ji miluju, obdivuju..
Vzpomenu si na Moniku – je to moje spolužačka. Baví se s nejhezčími kluky od nás ze třídy a oni ji obdivují.. Dělají všechno možný – a někdy snad i nemožný – jen aby se jí zalíbili. Předvádějí se, vtipkují a ona je chválí a směje se.. Ale vím, že to jen hraje – poznám to. Jen chce být středem pozornosti.. I když..
Určitě by jím byla i tak. Po celé škole chodí v neustálém doprovodu chumlu svých kamarádek. Všechny mají dlouhé jemné a lesklé vlasy a jsou moc krásné – i když nejkrásnější z nich všech je bezesporu Monika..
Monika, která má dlouhé havraní vlasy, dokonalou pleť bez jediné chybičky a nejmodernější značkové oblečení i boty.. Převládají u ní většinou tmavé barvy – tvrdí, že v nich vypadá víc dospěle.. Že dospělí to také tak nosí.. Její, vždy dokonale upravené, nehty většinou zdobí černý lak. Učitelé jí ho sice zakázali – dokonce volali i jejím rodičům, ale ona si z toho nic nedělá.. Tvrdí, že je svobodná a může si dělat co chce.. Cokoli, co ji jen napadne..
Někdy bych chtěla být jako ona.. Všemi obdivovaná a obletovaná.. Chtěla bych to zažít.. Aspoň jednou.. Jedinkrát ve svým životě být oblíbená. Jedinkrát ve svým životě si promluvit s ním – s Ríšou. S tím nejhezčím klukem z celý naší 8.B. S tím, o kterém každý ví, že se mu Monika líbí a chce s ní chodit.. A ví to i Monika..
Já být ona, neváhám.. Jak je možný, že nevidí ty jeho dvě hluboký pomněnkový oči, jak se na ni uchváceně dívají, kdykoli jí vidí? Jak to, že nevidí to nadšení v nich? Jak to, že pořádně neslyší všechna ta slova, která jí říká? Jak to – když já to všechno vidím i slyším?.. A přitom bych neměla.. Vím, že ne a přitom se toho nedokážu vzdát.. Nedokážu, i když mi srdce krvácí kdykoli na to třeba jen pomyslím..
Po tváři mi stéká další slza.. A další.. Snad celý vodopád..
Někdy nachytám sama sebe při představě, kdy já jsem taky taková „Monika“. Všichni mě znají a všichni mě obdivují.. A já se jen usmívám vesele se bavím.. Ale přece jsem trochu jiná.. Jiná, než ta skutečná Monika.. Můj hlas je jiný – ne tak neupřímný a chladný jako má ona. Z mého sálá teplo a něha.. Vesele a šťastně se usmívám na všechny ty lidi kolem sebe – úsměvem o tolik jiným než je ten její. - Chladný a falešný.. A všichni ti přítomní mě mají rádi.. Skutečně rádi.. Podívám se po své levici a tam stojí.. Richard! Usmívá se na mě tím svým sladkým úsměvem, kterému nikdy neodolám.. Natáhne ke mně svou ruku a já ho za ni chytám.. A pak už to ví všichni..
„Richard a Nela jsou spolu! Zamilovali se do sebe!“, křičeli by všichni, ale nikdo by nám to nezáviděl. Všichni by byli šťastní.. A my dva by jsme se podívali na sebe a někde uvnitř oba věděli, že my jsme stejně nejšťastnější.. Nejšťastnější na světě..
Další slzy.. Tohle je to, co si přeju nejvíc na celým světě.. Když sním, jsem šťastná, ale pak.. Vždy, když si uvědomím, že to všechno jsou jen moje představy, moje výmysly – je mi do breku.. Je mi tak smutno. Moc smutno.. Něco zevnitř mě svírá pevnými pouty a já nevím jak je zpřetrhat.. Vím jen, že mé sny se nikdy nevyplní.. Pak by to přece již nebyly sny.. Největší přání, po nichž toužíme se nikdy nevyplní.. Pak by jsme neměli po čem toužit..
Pomalu se propadám do uplakaného království snů, aniž bych si to nějak víc uvědomovala.. Myšlenky mi pomalu těžknou.. Mysl se zahaluje do temného pláště snění..

Ráno.. Probouzí mě nepříjemný zvonek budíku.. Vypnu ho a jen se otočím na posteli, abych mohla dál spát.. Vtom se rozletí dveře a vejde mamka.
„Dobré ráno, sluníčko. Vstávej, škola volá“, s rozjařeným úsměvem a přehnanou starostlivostí mě budí.. Vlastně se divím, že mě ještě neodvádí do školy za ruku..
„Hmm.. Ještě chvíli“, zamumlám i když vím, že to nemá pražádný smysl.
Dveře, které mamka nechala pootevřené, se znovu otevřou a vejde táta : „No tak, neslyšela si maminku? Koukej vstávat!“, pronese přísně a důležitě.
„No tak, nebuď na ni tak přísný přece.. Vzpomeň si na svá dětská léta..“, zkouší se mě mamka zastat..
„Já jsem měl školu na žebříčku priorit vždy nejvýš! A za celou svou školní docházku jsem nezaspal. - Ani jedinkrát! Vstávej Nelo..“, setře nás krutě a stáhne ze mě peřinu. Mamka se na mě omluvně podívá, jako kdyby za jeho chování snad mohla ona.
„Pojď zlato, v kuchyni máš připravenou snídani a věci jsem ti dala do obýváku přes židli..“
„Jasně mami..“, zívnu tiše zatímco se dveře za oběma rodiči zavřou. Snažím se být mimo dům co nejčastěji můžu, nenávidím to tady.. I když.. Na druhou stranu je mi líto mamky – moc se mi nechce ji tu s ním nechávat samotnou.. Dobře vím, co někdy dokáže provést, když dostane jeden z těch svých záchvatů vzteku..
Zamířím do kuchyně, pořád ještě rozcuchaná a se slepenými víčky. Vezmu do ruky hrnek čaje a housku se sýrem – naši trvají na pravidelné, výživné stravě pětkrát denně.. Takže k něčemu jako jsou sušenky nebo brambůrky se dostanu jedině při skutečně výjimečných dnech..
Konečně dojím – musím, protože táta mě pozorně sleduje přes svoje ranní noviny. Jdu se trochu zkulturnit do koupelny a rovnou si tam s sebou beru i věci, ve kterých mám dnes jít do školy..
Zhrozím se.. Proboha, co to je? S tím přece nemůžu nikam jít.. Už teď mi v uších zní posměšky spolužáků i ostatních dětí ze školy.. Naprosto ohavný brčálově zelený manšestrový šaty a pletenej svetřík.. Ježiš..!! Začínám panikařit.. To přece nemyslí vážně.. Já ještě spím.. Jistě – to bude ono! Ještě si krásně sním v posteli a tohle je jen hnusná noční můra, ze který se co nevidět probudím.. Samozřejmě, tak je to.. Úlevně vydechnu..
Zpět do reality mě přivede až zabouchání na dveře koupelny : „Co to tam proboha tak dlouho děláš? Nejseš tady v tý rodině sama, víš to?!“…
„Ježiš.. Promiň tati.. Hned to bude, moment, prosím..“, zděsím se a poraženě se začnu rychle oblékat, aby táta zůstal v co největším klidu..
„Můžeš jít..“, vyjdu z koupelny sama ještě stále překvapená tím, že jsem si to na sebe fakt navlíkla..
„No konečně..“, zavrčí a nerudně za sebou zabouchne dveře..
Pomalu dojdu až k zrcadlu – teprve teď vidím pravou hrůzu toho „obleku“. Zírám na svůj vyděšeně se tvářící odraz v zrcadle.Vlasy mi splihle visí kolem hubeného obličeje v němž vynikají snad jen velké zelené oči, zrovna teď však plné úleku..
„No tak.. Běž už nebo přijdeš pozdě.“, podává mi mamka tašku.
„Jasně.. Ahoj mami..“, políbím ji na tvář.
„Ahoj tati“, zakřičím přes dveře koupelny, z které ještě dosud nevyšel.. A vyjdu ven..
Škola, do které chodím je sotva o pár bloků dál, ale přesto musím přidat do kroku – takhle pozdě obvykle nevycházím..
Do školy dojdu zároveň s druhým zvoněním - „Dobrý“, oddechnu si sama pro sebe a vcházím do šatny..
Je tu doslova narváno – i když všichni tu ještě nejsou. Většina chodí až na poslední chvíli, ale to je jejich problém.. Vmáčknu se na své místo, hluboce se nadechnu, a sundávám si bundu.. Bundu, která odhalí moje..
„Ty vole, podívejte se všichni, co má Nelina na sobě!!“, ozve se nějaký posměšný hlas.. Klučičí hlas..
Podívám se tím směrem a srdce se ve mně najednou zastaví.. Richard.. V očích mě pálí slzy, ale nesmím plakat.. Nesmím.. Nikdy ne před ním..
„Kde si to vyhrabala, Ressová? Někde na smetišti?“, celá šatna se na mě zadívá a exploduje smíchem..
Najednou se odněkud vynoří Monika, přitočí se k Richardovi, kterému se v tu chvíli po tváři rozlije blažený výraz.
„To se ti povedlo, Ríšo“, pochválí ho a letmo, laškovně se dotkne jeho ramene. A Richard – snad tím povzbuzen její pochvalou dál pokračuje : „No tak, přiznej se Ressová! Stejně to tady o tobě všichni víme.. Hele.. Víš co by mě vlastně zajímalo? Co vy doma jíte.. Chodíte bílit popelnice před barákem? Co?.. Pokud teda nějakej barák vůbec máte.. Co?“
To už poslouchá celá šatna.. Je tu tolik lidí a přitom se mě ani jediný nezastane.. Nestojím jim za to.. Nezáleží jim na mně.. Nikomu na mě nezáleží.. Všem jsem ukradená..
Po tváři mi steče jediná slza, i když mám co dělat, abych se nerozplakala naplno.. Abych na ně nahlas nezařvala : „Co mi to děláte? Proč? Jen kvůli tomu, co nosím? Ale já to nechci nosit! Táta na nás s mamkou denodenně řve, rozbíjí věci, někdy nás – hlavně mamku – i zbije. Musíme před ním utíkat! Zamykat se a bát se, jestli ty dveře náhodou nepovolí pod nátlakem jeho kopanců a pěstí! Tak mi dejte aspoň vy pokoj! Nechte mě konečně bejt!“..
Ale vím, že tohle bych nikdy nedokázala.. I kdybych sebevíc chtěla.. na to nemám dostatek sebevědomí..
Sebevědomí.. Co to vlastně je?.. Ke mně se nezatoulalo snad ani jedinkrát.. I když jsem si to tolikrát přála.. Jako zrovna třeba i teď..
Skloním hlavu, aby neviděli moje uslzené oči, vím, že by to vedlo jen k dalším posměšným poznámkám..
„Slyšíš Ressová? Na něco jsem se tě ptal, tak odpověz! Dělej!“, zařve na mě Richard a vyslouží si tím uznalý pohledy ostatních..
Takový primitivní.. Jak vlastně někdo může bejt tak krutej? Já bych tohle nikdy nemohla udělat.. Nikdy.. Trápilo by mě to pak nejspíš už po celý zbytek života.. Nemohla bych s tím žít.. S tím, že jsem někomu tak ublížila.. Někomu živému, někomu, kdo má své city i myšlenky.. Někomu, kdo má srdce..
„Máme byt a jídlo kupujeme v krámu“, zašeptám sotva slyšitelně.. Avšak ve ztichlé šatně se to rozléhá zcela zřetelně.
„Jo tak v krámu.. Ahá.. Jen aby.. Hele poznáš ty rozdíl mezi slovy ‚krást‘ a ‚kupovat‘? Hm?!“
„Poznám“, hlas se mi třese a po tváři stéká další slza..
„Opravdu?.. To se divím.. Divíte se taky?“, otočí se na ostatní.. Odezvou mu je všeobecný smích.. Smích patřící mě.. Jsem k smíchu.. Přeruší je až zvonění.. Třetí zvonění.. Všichni, včetně mě, se rychle rozeběhnou do tříd..

„Á, konečně se vám uráčilo poctít nás svou návštěvou?! Vy tři máte nesmírné štěstí, že jsem vás ještě nezapsala do třídní knihy!“, rozkřikne se nás naše třídní učitelka, když konečně doběhneme do třídy.
Já jen sklopím pohled k zemi, zamumlám tiché : „Promiňte“, a zamířím ke svému osamělému místu ve třetí lavici u okna, - zatímco Monika s Richardem se na ni jen vyzývavě zadívají a s hlavou hrdě vztyčenou zapadnou každý na své místo. Učitelka už o našem pozdním příchodu neřekne ani slovo a začne radši vykládat novou látku.
„Takže, jak jistě víte, už jsme zcela probrali savce, řekli si něco o buňce i kloubu.. Dneska si povíme něco o kostře člověka a na konci hodiny si všechno, co až dosud známe, zopakujeme a příští hodinu si z toho všeho napíšeme velkou opakovací, čtvrtletní písemku.. - “, přerušily ji všeobecné nesouhlasné protesty všech mých spolužáků..
Mně osobně je to naprosto ukradený – písemka sem, písemka tam.. Vím, že se z ní tak jako tak stejně nakonec nikdo nevykroutí.. Nechápu, jaký má tedy jejich povykování smysl..
„Ticho!!“, zakřičí třídní a skutečně se náhle všichni uklidní.. Jako by někdo otočil vypínačem a ztlumil zvuk.. Někdo si prostě umí zjednat pořádek.. Nechybí jí respekt..
- To bych taky potřebovala. - , pomyslím si smutně..
„Takže, lidská kostra se skládá z 233 kostí, její hlavní funkcí je pohyb a opora těla, také krvetvorba.. A jak všichni jistě víme, dělí se na různé jednotlivé části, které si teď společně popíšeme.. My se dnes zaměříme na lebku.. Ta má asi 22 kostí, chrání mozek, smyslové orgány..“, pouštím ty věty jedním uchem dovnitř a druhým hned ven..
Líně si zapisuju poznámky, které mi nedávají žádný smysl a v hlavě mi ještě pořád zní ozvěna Richardova hlasu.. A smích všech těch lidí.. Jejich pohledy do jednoho upřené na mě.. Tolik párů vysmívajících se očí.. Vysmívajících se mně.. Přihlásím se..
„Co je, Nelo?“
„Můžu jít na záchod, prosím?“
„Nelo, vždyť jsi v osmé třídě..“, odpoví otráveně a já se na ni prosebně zadívám..
„No tak běž, ale ať už si tady!“
„Děkuju“, zamumlám a už jsem na chodbě. Zvláštní, jaké je tu všude kolem ticho.. Přerušují ho jen mé rychlé kroky..
Konečně dojdu tam, kam mám namířeno. Zalezu do jedné z kabinek, sednu si a dám se do pláče.. Připadá mi to, jako by se právě protrhla dlouho zadržovaná hráz.. Tak nezadržitelné to je.. Tak nevyhnutelné..
Chci tu být a jen plakat.. Pořád plakat.. Vyplavit ze sebe všechnu tu bolest.. Nic jiného si teď nepřeju..
Slzy dopadají na špinavou podlahu, kde se tříští.. Tříští stejně jako moje srdce.. Srdce, které zrovna teď cítím víc než bych sama chtěla..
V zoufalém gestu si zajedu prsty do vlasů, když najednou něco zaslechnu.. Někdo přišel.. Snažím se potlačit vzlykot, aby ten někdo nevěděl, že tu brečím jak malý děcko. Až pak mi dojde, že ten „někdo“ mě taky vůbec nemusí znát.. Ale co, vždyť je to jedno – může to někomu říct, třeba Monice, tu tady totiž znají všichni, a jí hned dojde, že jsem zrovna v tu dobu nebyla ve třídě.. Teda.. Možná jí to dojde.. Nejspíš ani vůbec nezaregistrovala, že jsem odešla.. Tím jsem si jistá..
Místností se rozlehne typický zvuk tekoucí vody a následně zavírajících se dveří.. Vylezu ven před řadu umyvadel a podívám se do zrcadla..
Nos mám zarudlý a oči červené od pláče..
- Takhle přece nemůžu zpátky! -, pomyslím se, ale vzápětí se můj názor změní..
- Je to jedno. Nikdo si toho přece ani nevšimne.. Jako vždycky.. –
Do třídy docházím téměř přesně jako zvonění oznamující přestávku.. V tu chvíli se všichni vyhrnou ven ze třídy a málem mě porazí.. Učitelka tu už taky není..
Sedám si do lavice v němé třídě. Sklidím si sešit a připravím si na další hodinu.. Zavírám oči a přeju si jediné – být doma.. Doma nebo.. Kdekoli.. Hlavně co nejdřív vypadnout z týhle třídy.. Z týhle školy..