Opětovaně neopětované láska

Už dlouho si věděl, že tě mám ráda. Byly prázdniny a vše se měnilo. Nikdy jsem nechodila ven s tvojí partou. Měli jsme jinou partu. Ale z ní byli téměř všichni na dovolené. A samotné se mi jenom s Petrem a Alešem být nechtělo.
Proto jsem napsala mojí nejlepší kamarádce, ať někam vyrazíme jenom my dvě. Napadlo nás koupaliště a taky výlet na kole. Na kolo bylo moc horko, proto jsme zvolily to koupaliště. Domluvily jsme se, že se pro mne stavíš. Bylo na tebe spolehnutí, takže si přesně ve dvě zvonila. S úsměvem jsem vyběhla ven.
Když jsme došly na koupaliště, tak jsme nemohly najít žádné prázdné místo. Nakonec se nám však poštěstilo, protože jedna paní zrovna odcházela. Narvaly jsme se na její místo a dohodly jsme se, že půjdeme do vody. Ve vodě se nedalo plavat a vlastně ani pořádně se pohnout, tak jsme se odporoučely na deku, že budeme okukovat kluky.
Ovšem, už když jsme se blížily k dece, byla mi vedle ní povědomá jedna postava. Ano byl jsi to přesně ty. Usmíval jsi se a vyprávěl jednu ze svých prázdninových příhod. Až k dece jsem se radši dívala do země, aby mi láskou a štěstím nevypadly oči. Tiše jsem si sedla na deku a otočila se k tobě zády.
Najednou mi někdo zakryl rukama oči. A otázka: „ Kdo jsem?“ se mi rozezněla v uších. Kdo by tenhle hlas nepoznal. Věděla jsem hned, že jsi to ty. Proto jsem jen s úsměvem odpověděla. S tím, že jsem to uhádla si nás pozval k vám na deku a hlavně na vodní dýmku. Když jsme se teda přesunuly, tak sem si chtěla sednout někde do prostoru, ale ty sis mě posadil vedle sebe. Všichni jsme se nádherně bavili, sem tam jsme skočili do vody a sem tam jsme zase hráli volejbal.
Když už se koupaliště zavíralo, tak jsme se s vámi dohodli, že půjdeme opékat. Já štěstím bez sebe jsem souhlasila a má nejlepší kámoška samozřejmě taky.
U táboráku jsem tě omylem polila tím pitomým červeným vínem. Proto jsme se oba zvedli a šli si „vyřizovat účty“. Hnedka, jak jsme byli z dohledu jsi mě přitiskl k prvnímu stromu. Začala jsem se smát, že násilím ze mne nic nedostaneš. Pustil si mě a já šla pomalu dál. Přišel si za mnou a jenom si se zeptal, co dostaneš jako náhradné. Naklonila jsem se a na rty jsem ti dala malinkou pusinku. S úsměvem si mi odpověděl, že tohle stačit nebude a pomalu sis mě přitáhl.
V tenhle den jsme spolu začali tak neoficiálně chodit. Zbytek prázdnin byl jako v pohádce. Ovšem pak začala škola. Nějaké ty naše schůzky a najednou to polevilo. Nevěděli jsme ani jeden na čem jsme. Nechtěla jsem ti psát, přece nebudu psát první. Ty jsi ale také nechtěl psát, protože sis myslel, že mezi námi je konec.
Já se trápím doma a ty také. Žádné společné akce, žádné naše soukromé vycházky a ani žádné návštěvy. Nakonec si se přece jenom přemohl a napsal si mi, jak to mezi námi je. Já napsala, že z mojí strany je to neustále stejné. A ty si napsal, že z tvojí taky.
Byli jsme teďka spolu zase a bylo to hodně podobné tomu prázdninovému.
Ale nakonec teď spolu už zase nejsme. Po týdnu jsem sesmolila sms, že takhle to dál nepůjde, a že jestli mě máš aspoň trošku rád, že se ozveš. Neozval si se. Nechala jsem ti hodně času, ale i ten byl zbytečný. Proto jsem sesmolila druhou sms a v ní ti napsala, že už nikdy nechci, aby to bylo mezi námi jiné než kamarádské.
Do teď nevím, co se stalo. Myslím, že vše bylo v pořádku a nakonec to stejně dopadlo takhle. Ještě teď je mi to líto a hodně často ne tebe myslím. Taky jsem tě přestala potkávat. Ani na icq jsi už nebýval připojený. Bylo mi to divné. Přece jenom jsem se přes prázdniny seznámila i s tvými rodiči. Po dlouhém rozmýšlení jsem se sebrala a rozjela se k vám domů.
Otevřela mi tvoje maminka a řekla mi, že nejsi doma. Jenom jsem jí odpověděla, že vím a proto jsem tady. Ptala jsem se jí, co se děje, co s tebou je a proč se třeba neozýváš. Smutně na mne pohlédla a řekla mi, že jsi v nemocnici. Měl jsi autonehodu, když si jel za mnou. Rozbrečela jsem se a zrovna sem se svezla s vašima za tebou do nemocnice.
Ležel si tam na nemocničním lůžku v kómatu. Poprosila jsem tvoje rodiče, jestli bych nemohla jít za tebou sama. Svolili.
Sedla jsem si na kraj postele. Chytila tě za ruku a zašeptala ti do ucha všechno moje trápení. Ano zrovna v moment, kdy jsem ti říkala, že tě miluji, jsi se probral. Zavolala jsem sestru, ale než došla řekl si mi jenom, že takhle, jak to poslední dobou bylo, to bylo špatně. Odpověděla jsem ti jenom, že to moc dobře vím, ale že to teď napravíme. Usmál si se, zakroutil hlavou, že ne a jenom zašeptal, že mě miluješ.
Do dveří vstoupila sestra a už jen viděla mne, jak mi začínají téct slzy. Tvoje srdíčko přestalo bít, tvé plíce přestaly dýchat a vlastně i mozek přestal pracovat. Sestra se tě snažila ještě chvíli oživit, ale ty už si se vrátit nechtěl. Cítila jsem to. Když jsem vyšla z pokoje, sesypala jsem se. Dlouho jsem nebyla schopná někomu říct, co se v tom pokoji stalo.
Nakonec jsem to ani neřekla. Jsem rozhodnutá, že tvým rodičům a ani nikomu nám známému nikdy neřeknu, co jsi mi opravdu pověděl. Vím totiž, že ty slova patřila pouze mně a nikomu jinému. Ostatním jsem pověděla, že si mi řekl, ať řeknu rodičům a všem známým, že si je měl rád.
Sedím ve tmě mého pokoje a vzpomínám na ten okamžik. Není to tak dlouho.Je to přesně rok. Nesnažím se zapomenout a ani se už nesnažím vzpomínat. Chci mít prázdnou hlavu tak, jak mám teď prázdný pokojík. Tak, jak je teď prázdný náš byt. Žiletka i nůž leží vedle mne. Do ruky je však nevezmu. Vím, že si přeješ, abych žila. Vím, že by jsi chtěl abych si našla někoho jiného. Ale tak snadné to nebude. Snadné totiž bez tebe nebude nikdy nic.
Rozsvěcuji světlo a nořím se do učení. Najednou jsem jiná. Uzavřená. Taky jsem se začala učit a jediným mým koníčkem zůstala atletika. Pomalinku se však zkouším vracet tam, kde jsem byla. Však vzpomínky na tebe mi už nikdo nikdy nevezme. Ani ty nádherné 4 měsíce a 2 týdny mi nikdo nevezme.
A až se jednou potkáme tam nahoře, doufám, že mě zase obejmeš a řekneš mi ty dvě kouzelná slůvka, co naposledy.
Miluji tě, navždy.