Plačící anděl

Když byla Země v rozkvětu a lidé přestali válčit, sestoupil na Zem anděl. Měl vyzkoušet, jací lidé jsou. Byl silný a odhodlaný pomáhat. Procházel světem a nabízel lásku a pomoc. Ale lidé o něj nestáli. Viděli v něm oběť svého zla. Využívali jeho dobroty a vysávali z něj veškerou sílu. Anděl ale stále doufal, že nakonec objeví člověka, který bude jiný a bude o něj stát. Mnohokrát byl na scestí ponechat lidi svému osudu a vrátit se zpět na nebesa. Pokaždé mu v tom však bylo zabráněno, protože jeho úkol na Zemi ještě neskončil. Měl nové naděje a plány, a proto dál chodil po světě a nabízel svou lásku. Stále ho lidé zrazovali, ale on čekal a doufal, jak mu bylo nakázáno. Bylo mu slíbeno, že potká člověka, který ho neodmítne…
Plynuly roky a anděl už téměř nedoufal. Do jeho čekání však vstoupil neznámý člověk. Zdál se být jiný, než lidé, co znal. A uvěřil mu. Uvěřil, že pro tohoto člověka stojí tu být, uvěřil, že on je ten, pro koho na Zem sestoupil. Byl šťastný a i jeho člověk byl šťastný. Sliboval, že tu pro anděla bude, že mu s jeho údělem bude pomáhati, a že při něm vždy bude státi. Konečně našel to, co po dlouhá léta hledal. Věřil, že svět může být i krásný, a že všechno a všichni nejsou tak zlí a špatní…
Po čase se však jeho člověk začal měnit. Anděl to nevnímal a věřil. Věřil slibům a svému člověku. Snažil se člověku pomáhat, ostatně to byl jeho úděl. Pomáhat a nechtít nic na oplátku. Jeho údělem bylo milovat. Tak tedy miloval. I když trpěl, viděl hlavně ty krásné stránky…
Ale svět se začal opět hroutit. Vše, co získal, ztratil. Mohli za to lidé. Sebrali mu vše, co měl. On se však stále držel svého člověka a doufal a věřil, že ho z toho vyvede. Možná nasadil moc vysokou laťku, možná příliš věřil. Člověk ho totiž zradil. Opustil ho. Přistřihl mu křídla a nechal ho stát samotného a prázdnýma rukama uprostřed všeho toho chaosu. Beze všeho, jen s láskou a bolestí v srdci. Už ho k životu nepotřeboval. Vzal si z anděla vše, co mohl. Sebral mu duši, přání a touhy. Anděl byl sám. Podíval se na své ruce, krvácely. Celé jeho tělo krvácelo. Z mnoha malých i velkých ran vytékala ta rudá tekutina. Rány na duši krvácely na těle. A on plakal. Plakal krvavé slzy. Jeho křídla byla ohořelá a jeho tělo černalo. Celý svět černal. Prý ho měl člověk moc rád, ale už ho nepotřebuje. Ale co má dělat anděl? Čekat na dalšího člověka, kterému uvěří a on mu pak stejně ublíží? Prosil nebesa, aby ho vzaly zpátky, ale odpověď nepřicházela, ani rada ani pomoc. Pláče a krvácí. Černý anděl. Sám v chaosu mezi lidmi. Opuštěn a sám. Stojící, dýchající, ale sám…