Soňa - díl druhý

Když do mého života vstoupila Tatiana, jakoby mávnutím kouzelné hůlky vyřešila všechny moje problémy. Rok poté, co jsem ji viděla naposledy, jsem na ni musela neustále myslet. Ten den jsem si řekla – Začni něco dělat – Tatiana nemohla zmizet z povrchu zemského! Napadlo mě, že mohla blogovat a na jejím blogu bych s ní mohla navázat kontakt. Po dvouhodinovém pátrání na internetu mě napadlo, že bych se mohla zeptat její babičky, bydlící ulici od nás. Hodila jsem na sebe bundu a vyběhla do studeného odpoledne.
Zazvonila jsemu dveří její babičky, která mi s trochu zvláštním výrazem podala malý lísteček s adresou.
Poprosila jsem mámu, aby mě tam o víkendu odvezla. Svolila a tak jsem se příšerně těšila na sobotu, kdy jsem měla znovu uvidět svého spásného anděla. Večer před odjezdem jsem nemohla spát – převalovala jsem se do půlnoci až jsem konečně usnula…

Nastal den D.
Pečlivěji než jindy jsem se oblékla a učesala. Nervozitou jsem nebyla schopná nic jíst a zdálo se mi, že mámino chystání na cestu trvá hodiny. Sedly jsme si do auta a nic neříkaly. Máma byla zaměstnaná řízením a já si četla, i když jsem se jen s obtížemi soustřeďovala. Podle adresy jsme měly zastavit v malé vesničce jménem Segerat, na Greenwoodské ulici. Dům byl ale prázdný. Zaklepala jsem uvedlejšího domu, kde mi lehce zmatená sousedka řela, že Goldebourgovi jsou v nemocnici.
Velmi ošklivě jsem zaklela a vyrazila s mámou do nemocnice. Na vrátnici jsem se ptala po Goldenbourgovic rodině. Muž na vrátnici mě poslal do jakéhosi pokoje ve třetím patře – který jsem nemohla najít. Když jsem konečně stanula před kýženou místností, sotva jsem popadala dech. Pomalu jsem vešla, očekávajíc, že bude na posteli ležet nějaká babička a kolem ní sesednutý klan Goldenbourgů.
Málem jsem ale dostala infarkt, protože na posteli ležela Tatiana. Vlasy barvy západu slunce měla rozhozené na polštáři, ale spíš než zářící slunce, mi připomínala hvězdu. Umírající hvězdu. Přistoupila jsem k její posteli a chytila ji za ruku.
Její rodiče se diskrétně ztratili.
,,Co se stalo?“ zeptala jsem se.
Tatiana se na mě podívala svýma velkýma očima plnýma andělů a řekla:
,,Mám rakovinu.“ Její hlas byl tichý a posmutnělý.
,,Ale… to se snad dá léčit nebo ne?“
,,Bohužel… přišli na to moc pozdě.“
Seděla jsem na její posteli a její ruka mi bezvládně ležela na klíně. Povídala jsem jí o slunci, o listech hrajících všemi barvami, o teplém větříku a o podzimní poezii, která je venku.
Nakonec se Tatiana usmála a zašeptala:
,,Věděla jsem že přijdeš.“
Zavřela oči a vydechla na posledy. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem s ní mluvila, steně jako jsem nechápala, že mohla zemřít. Další hodinu jsem prožila jako ve snu. Seběhly se ustarané sestřičky i plačící příbuzní, všichni se mě vyptávali na její posledná slova….

O týden později byl pohřeb. Byl krásný, takovým tím smutným způsobem…
Myslím, že mezi stromy, kousek od Tatianina náhrobku jsem ji zahlédla. Usmála se a rozplynula se….