Padlé sny.. 3

„Ne!“ – ten výkřik mě probudí.. Můj vlastní výkřik.. Poslepu hledám Chlupítka ve své posteli. – Někde tu přece musí být! .. A je.. Šťastně ho k sobě přitisknu.. Byl to jen sen.. Jenom pitomej, bezvýznamnej sen.. Aniž bych ho pustila, zaposlouchám se do ticha – doufám, že jsem nevzbudila rodiče.. Ale ne.. Všude je ticho – dnes spí naštěstí oba tvrdě.. Vydechnu úlevou a s Chlupítkem stále v pevném objetí znovu usínám.. A pak už je zase jen tma.. Černá a jednolitá jako temná zeď.. A pak už nic..

Ráno.. Zvoní budík.. Dnes jsou oba rodiče už v práci – ani jsem je neslyšela odcházet.. Vstávám a jdu do kuchyně – snídani mám připravenou.. Achjo, protočím oči, ale vyhodit to nemůžu.. Kontrolují dokonce i koš.. Myslí skutečně na všechno.. Snad se bojí, aby se ze mě nestala nějaká anorektička..
No jo, tohle mi podle nich hrozí – musím se zasmát.. Nenajdete člověka, kterému by na tom, jak je tlustej nebo hubenej záleželo míň.. Je mi to úplně jedno.. Je mi to ukradený, jako celej můj dávno zkaženej život..
Pomalu ukusuji svoji snídani a přemýšlím.. Zase do školy.. Proč?.. Proč, když tam tak nechci?.. Proč, když tam stejně jsem všem jenom k smíchu? A to nechci.. Nelíbí se mi to. Taky komu ano..
Zvedám se, a jdu se umýt a převlíct, v hlavě mám již jasno..
Zamykám byt a vycházím ven – zabočuji stejnou uličkou, jakou vede i cesta do školy, ale jen o kousek odbočuji jinam. Nejdu do školy.. Je to vůbec poprvé, co jsem něco takového udělala.. Neustále se nervózně rozhlížím kolem, jestli si mě někdo nevšiml.. Mám strach, ale ten druhý je horší – strach z Richarda.. Ze všech těch posmívajících se mi lidí.. Mám strach z toho, co by mi mohli udělat.. A to nesrovnatelně větší než je ten, že mě přistihnou za školou..
Napřed jen bezcílně bloudím – už je celkem zima a já před sebou mám šest hodin naprosté nezávislosti.. Naprosté volnosti.. – Šest hodin! Tohle se mi snad ještě nikdy nestalo.. Rodiče si dávají pozor, abych náhodou nebyla moc dlouho sama.. Chodí mě kontrolovat dokonce i do pokoje.. Nevím, co si myslí, že dělám.. Nebo chci dělat.. Nevěří mi.. – Jak taky jinak..
Jdu nějakými křivolakými, neznámými uličkami – stále dál.. Nevím, kde jsem, ale na to teď ani pořádně nemyslím.. Natolik jsem zaslepena svobodou..
Kráčím stále vpřed a uličky a chodníky města pozvolna mizí.. Naopak mě provází stále více zeleně a cvrlikavý zpěv lesních ptáků.. Les – vždy, když jsem v něm byla, bylo to tak maximálně se třídou. Myslím ale, že asi dvakrát jsem tu byla i s rodiči – když to jeden čas vypadalo, že tátovy cholerické záchvaty už nadobro přešly..
Pomalu se blížím vpřed – a následně stále hloub a hloub do lesa.. Všudypřítomný hebký, měkký mech tlumí mé kroky.. Obklopuje mě jen ticho, přerušující pouze ptačí zpěv. Ptáci vítají nový den.. Skrze husté větve vidím nahoře na nebi slunce, září zatím matně a nepatrně. Přes shluk stromů proklouzne sotva pár jeho zlatých šípů..
Jdu stále dál – jako by mě něco vedlo. Vedlo, za mým -mně neznámým- cílem.. Dívám se kolem na tu okouzlující přírodní krásu, - když to vidím! Je to přímo přede mnou..
Tyčí se tam vysoká šedá skála a kolem ní na kopci pár obrovských kamenů.. Usměju se a začnu po ní opatrně lézt vzhůru.. Pevně se držím rukama i nohama.. Pohyb mi značně stěžuje i taška s učením na zádech..
- To nebylo zas tak těžké -, pomyslím si, sedíc nahoře.. Ale nejsem úplně nejvýše – tam jsem se bála.. Kvůli tašce, kvůli.. Čemu?.. Prostě jsem se bála.. Nevím.. – Ale tady je také krásně..
Je tu najednou i více světla – jsem blíž slunci.. Blíž samému nebi.. Kámen je chladný, ale sedla jsem si na svou mikinu, kterou jsem pro tento účel obětovala.. Vlastně jsem ráda, že jsem měla aspoň nějakou záminku si ji sundat – je příšerná.. – Ostatně jako všechno mé šatstvo..
Lehám si a zavírám oči.. Jak krásně, sladce a nerušeně se tady dá snít! Představovat si nejrůznější věci, po nichž toužím.. Představovat si, že jsou skutečností.. Utéct od téhle ponuré, kruté a nesmyslné reality..
- Tady je to možné! Na celé hodiny.. Celé hodiny snít, dělat cokoliv.. Připadám si trochu jako v nebi..
Ležím a světlo mi proniká skrz zavřená víčka – najednou „vidím“ jen záplavu příjemně načervenalého světla.. Červeně krvavého - stejně jako moje bolavé srdce.. Srdce.. Richard.. Ponořím se do svých myšlenek.. Smyšlenek..
Snad jsem takhle vydržela až do té doby, než jsem začala mít hlad, který mě přivedl zpět do reálu. Vyndala jsem si z tašky svačinu a podívala se na hodinky na svém zápěstí – skoro poledne..
Po jídle se zvedám a beru tašku do ruky – opatrně začnu slézat po opačné straně skály, než díky kterému jsem se sem dostala – připadá mi méně strmá, a navíc jsou kolem všechny ty kameny, na které můžu přelézt a bezpečně se z nich dostat na zem..
Konečně jsem dole.. Rozhodla jsem se, že ještě předtím, než půjdu domů (mám ještě přece čas) prozkoumám nějaké z těch kamenů zblízka.. Odjakživa mě taková místa přitahovala, i když jsem je znala jen tak z obrázků..
Ráda sleduju jejich tvary a přirovnávám je k nejrůznějším věcem, díky kterým si pak dotyčné místo lépe zapamatuju ,a pak mám lepší orientaci..
..Nevím, jak se to stalo, ale najednou je jedna hodina – my dneska končíme v půl druhé – už musím jít.. Určitě mi bude trvat, než najdu cestu ven a než dojdu domů.. Naposledy zkontroluju svůj vzhled – jestli na sobě náhodou nemám nějaké větvičky nebo lístky, abych se doma neprozradila.. Mamce nic neunikne.. Sebemenší detail.. Když jsem konečně spokojená se svým vzhledem, (aspoň co se lesních pozůstatků týče) vycházím ven z lesa..