Skála Andělů

Nocí temnou,
se někdo plíží,
poslední hodina jeho
se velmi rychle blíží.
Snaží se ze všech sil,
aby dále žil.

Sakra, proč to udělal? Zabilo by ho, kdyby mě doprovodil domů? Vždyť ví, jak moc se bojím tmy. Ano bojím se jít večer sama, zvlášť když se tu dějí poslední dobou zvláštní věci. Prý tu řádí nějaký vandal, vrah, nebo co. Někdo říká, že to jsou babské povídačky, jiní tomu věří a říkají, že už zabil jednu dívku. No nevím jestli tomu mám věřit i já, ale i tak se bojím. Přece jenom, nikdy nevíte co na vás zpoza rohu vyskočí.
Ale mohl mě aspoň doprovodit, dát na mě pozor. Ne! On se tam ploužil kolem té plastikové barbíny odvedle. Jak já ji nesnáším! Chodí si jak dáma, kozy má třikrát předělávané. Hraje si na milost paní, a při tom několikrát propadla, nic neumí a na práci nikdy nešáhla. Však proč taky. Maminka všechno udělá, všechno zajistí, a Marcelko sem, Marcelko tam. To by mě velice zajímalo, co ta kráva bude dělat, až se ji na to ta její maminečka vykašle.
No ale, na mě se taky všichni vykašlali! Tak to je. Nikoho nezajímám. Je jedenáct večer, a ta diskoška, co jsem na ní ještě před chvíli byla, se teprve rozjíždí. No co, stejně, co bych tam dělala, byla u baru a pila magistra? Tak jako vždycky? Raději jsem toho nechala a šla domů. Ještě jsem se Ho slušně zeptala, jestli mě doprovodí. Ha! Velký kulový! Prý jenom Marcelce skočí pro něco k pití, a prý že mě pak doprovodí. Čekala jsem tam jak pipina ještě hodinu. Nepřišel! Sebrala jsem teda svých šest švestek a šla sama. No co, procházka mě nezabije, a aspoň můžu přemýšlet, jo přemýšlet, ale o čem? Já mám jasno! Tady by si měl spíše někdo jiný spořádat v hlavě určité věci.
Se na to můžu vykašlat! Už zase nesvítí ty blbé pouliční lampy! Vidím tak na krok dopředu a dost. To je teda pěkný. Zajímavé, jindy bych už brala do zaječích, ale teď je mi to úplně jedno. Ať si! Klopýtám tedy po tmě. Co chvíli o něco zakopnu, už mě bolej palce. Vlastně celé chodidlo. Bože, proč já si brala ty nemožné boty na desiticentimentráku? Pryč s nima!
A odhodím je do nejbližší příkopy. Však oni se ráno najdou, možná. Bosá se ploužím dál. Kdesi štěkají psy. Připadá mi jakoby mi nadávali, za to že jsem, že žiji. No a? stejně brzo nebudu! Co to žvatlám? Jsem totálně mimo, nevím co mluvím, a to už pěknou dobu.
Chce se mi bolestí řvát. Kdo má tohle vydržet? Rodiče nemají zájem, vnutí mi peníze, a ne malou částku, a myslí si, že mi tím vynahradí ten čas co se mnou nejsou? Neříkám, že peníze nepotřebuji, ale jejich lásku bych taky brala. Taky jsem si myslela, že mě David miluje. to určitě, chtěl mě jen kvůli jednomu, šlo mu o sex, nic víc, nic míň. ale jelikož jsem mu nedala, teď se ochomejtá kolem té chemické náně. Ta mu jistě dá. Ta dá každému a pak se tím vychloubá, koho všechno do postele dostala. Zůstala jsem totálně sama. Nejlepší kamarády jsem ztratila, při nedávné autonehodě. Jen já a David jsme přežili. No nedávné, stála se před půl rokem, ale pro mě to je jakoby včera. V tom autě zemřela i má sestra, byla mou jedinou oporou. Proč sakra zrovna ona?! Proč ne já?
Au! zatracený šutry! Kdo je tu rozházel?! Už si vylévám zlost i na tom debilním kameni. Bože, kam já to upadla? Už vím co udělám! Ne! na to nesmíš myslet! Ale ano! Zatraceně! Už se tu hádám sama se sebou.
Konečně! Už vidím náš dům, tedy jeho střechu, abych byla přesnější. Ještě pár metrů, a budu doma, teda pokud se tomu domov dá říkat. nikdy jsem se nesmířila, že jsme se sem přestěhovali, do města, pokud se tomu město dá říkat, kde neštěkne ani pes. Ne kecám! Ta potvora tu štěká ve dne v noci. A zrovna pod mým oknem!
Jsem tu. Šmátrám po kapsách, abych našla klíč. Ale kde je? A! Tady! Odemykám branku pak domovní dveře. Jen co za mnou zapadnou, sesunu se k zemi a propadám hysterickému pláči. Nevím jak dlouho jsem tam bulela. Zbavena všech sil a vyčerpána pláčem se pomalu sunu nahoru po schodem do mého pokoje. Neobtěžuji se ani rožnout. Proč taky že? Cestou do pokoje minu koupelnu. Moment! koupelna! Ano, tam to je! Otevírám a s jistotou šáhnu po tom malém plíšku. Držím jej v ruce. Je chladný, tak jako mé srdce. Ano! jako mé srdce, už nebije pro někoho, ale pro nikoho. Poslední člověk jej zlomilo, rozbilo, a teď už není, nebije. Prohlížím si tu věc, co zabila u mnoho životů. Zabila? Proč tak hrubě vysloveno? Spíše, pod toutou věci vyhaslo mnoho životů. To zní lépe. Mám? Nebo nemám? Žiletku si k dlaní přikládám. Ne! Tady ne! Strčím si ji do kapsy a seběhnu zpátky schody. Proletím dveřmi a ani je za sebou pořádně nezabouchnu. Utíkám. Kde se ve mně vzalo tolik síly? Stále běžím, už necítím nohy. Běží tak nějak sami. Proběhla jsem zbytkem ulice, utíkám dál k lesu. Přes obilné pole. Na kraji toho lesa ještě víc zrychlím. Proletím jím, ani si nevšimnu. A….Padám!
Brr, to je kosa. Nevidím! Co se děje? Všude je tma, jen sem tam něco prosvitne. Ležím. Někde. Myslím, že v mokré trávě, a je mi zima! Snažím se něco vidět. dlouho dobu nic. A pak, pozvolna se začíná ta mlha před mýma očima rozestupovat. Vidím obrysy stromů. Nade mnou se ční skála. A vedle mě…Kdo je to?
Posadím se, abych lépe viděla. Je to kluk. Docela hezký. Ale proč se divá tak nějak…smutně? Vystrašeně? „Ahoj! Kdo jsi?“ ptám se. Nic. Ani náznak toho, že mě vnímá. Ten kluk pak vytahuje svůj mobilní telefon. Moc mu nerozumím co říká. Zaslechla jsem jen něco jako dívka, pod skálou, mrtvá. Mrtvá?! Cože? Vždyť žiju! „Héééj! Já nejsem mrtvá!“ křičím. Zase nic! Tady něco nehraje! Otočím se a….Ty vole! to jsem přece já! Ale co? Vypadám jak mrtvá. Vytřeštěné oči, ještě černé kruhy pod nima, to asi po rozmazané tužce a řasence. Modré rty, ruce. Pane bože! „Ale jak to že...Kdo teda teď jsem?“
„Černý anděl“ odpoví mi. Počkat! ale kdo? Rozhlížím se. Nikde nikdo.
„Tady jsem,“ ozve se od nejbližšího stromu. Ale tam nikdo před chvíli nebyl, a teď tam je. Nějaký kluk, oblečen v černém. Má černý plášť s vysokým límcem, pod ním černou, jakoby hedvábnou košili, a černé kalhoty, ale je bos! Heh, tak jako já. Kde vůbec mám boty?! Aha, už vím, zahodila jsem je. Chvíli si ho prohlížím a on se zas kouká na mě. Má krásný pohled. Škoda že je to…Kdo to vůbec je?
„Mé ctěné jméno je Rochel, vím je to pro tebe zvláštní jméno. Jsem černý anděl, tak jako teď ty. A ty jsi Satan, nemám-li pravdu?“
„ Jj, jsem to já. Odkud znáš mé jméno?“ ptám se a při tom vstávám, abych si jej mohla lépe prohlédnout.
„ Poslali mě za tebou, a proto ho znám.“
„Poslali..?“
„Jo, abych ti pomohl najít cestu.“
„Cestu? Kam?“
„Za tvou sestrou.“
„Za…mou sestrou?“ ptám se jak blbá a do očí se mi hrnou slzy.
„Ona mě za tebou poslala, protože ty by jsi sama tu cestu nenašla, bloudila by jsi tady,“ mávne rukou kolem.
Slyším houkání sanity a policajtů. Právě přijíždí. Ten kluk co mě našel, je trochu nervní a vystrašený. Ani se mu nedivím.
„Posaď se a koukej“
Poslechnu tedy Rochela a posadím se vedle něj na padlý kmen stromu. Pozorujeme ten rozruch kolem mé mrtvoly. Přichází doktor a zjišťuje mé základní funkce, jako je dýchání, tep a podobně. Bez úspěchu. Kolem se už udělal hlouček z policajtů, doktorů a tak.
„ Nééééé, moje dcera!“ to je přeci moje máma! Utíká k mému tělu, bere jej do náruče a brečí, ostatní se ji snaží odtrhnout, ale vidí, e to nemá cenu. Cítím její napětí, strach, úzkost a ještě něco….lásku!
„Mami!“ utíkám k ní.
„Počkej! Kam běžíš?! Ona tě neslyší! nikdo tě neslyší!“ křičí Rochel.
„Já chci zpátky!“ brečím. Rochel se mě snaží obejmou a utišit. Vytrhnu se mu.
„Vždyť takhle jsem skončit přece nechtěla!“ buším do jeho hrudi. A pak se zhroutím k jeho nohám. Přidřepne ke mně, obejme a zašeptá: „Tak běž, ale buď opatrná, a tu žiletku, co máš v kapsy, prosím zahoď!“ Podívám se na něj, v tom pohledu mu za všechno děkuji. Přikývne, jakoby vytušil co jsem mu chtěla říct.
„Tak padej, rychle, nebo bude pozdě. A nezapomeň na mě.“
Opouštím jeho náruč, lehám si pod tu černou plachtu, co už stihli dát na mé tělo. Padám. Všude je tma. Slyším mámin pláč, a hluk ostatních, slyším jak někdo mluví do vysílačky. Zkouším se pohnout.
„Ta plachta se pohnula!“ slyším hlas toho kluka, co mě našel.
„Neblouzni, to byl určitě jen vítr.“
„Ale já to vážně viděl.“ Zaslechla jsem kroky, jak jdou ke mně. Čerstvý vzduch! On mi odryl tvář! Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
„Ona žije!“ teď tu přiběhli všichni, a máma mě vzala do náruče.
„Dýchá!“ křičí někdo.
„Ustupte, podívám se na ni.“ to byl asi lékař.
„ Sarah ! slyšíš mě?! Otevři oči.“ a propleskne mou tvář.
„Au! to bolí!“ to jsem vykřikla já?!
Otevírám oči, prudké světlo mě na chvilku oslepí. Nade mnou je plno hlav. Najdu tu máminu, a usměji se. Máš krásný úsměv. Co?To znělo jak hlas toho kluka, ale tak trochu divně. To je zázrak, ona žije!
To není možné, před chvíli jsem konstatoval její smrt.
Ah, Sarah, jsem tak šťastná, že žiješ. Holčičko moje.
Co to je za hlasy? Proč je slyším? Když jsem neviděla ani jednoho pohnout ústy. Že by? ale ne! To není možné! Je to možné! Zřejmě se někde stala chyba, to se občas stává, když se někdo chce vrátit zpátky do svého mrtvého těla. Rocheli? Jsi to ty? Slyším tě, ale kde jsi?To je teď jedno, kdykoliv budeš chtít poradit, pomoct, zavolej mě! A ať už budeš kdekoli, uslyším tě.