Realita

Seděla jsem v pokoji sama se svými myšlenkama.
Nikdo mi neviděl do srdce,nikdo neviděl jak se strašně moc trápím.Navenek jsem se smála.Ano,smála jsem se a všichni okolo byli spokojení.Nikdo se nezamýšlel nad tím,proč mé oči jsou bez té dřívější jiskry.Hlavní je přeci,že se směju,ne?
Nikoho nezajímalo,že mi srdce krvácí a puká zklamáním.
Ano,dříve jsem nebyla štastná,ale měla jsem aspon nekoho,kdo při mě stál a co mám ted?Nemám vůbec nic.
Myslela jsem,že mě čeká nadherná a růžová budoucnost..omyl!Čekala na mě samota a nic jiného.
Nevím jak mám své pocity slušně vyjádřit.Mísí se ve mě pocit beznaděje,vztek,smutek,láska,nenávist.A co převládá?Pocit prázdna.Nemám jeden jedinej důvod na tomhle zkurveným světě být.Nemám nikoho kdo by mi podal pomocnou ruku.Není tady nikdo,kdo by mě vyslech a řekl,že všechno bude v pořádku.
Jediná pro mě osvobozující věc je spánek..aspon ten mi zatím dodává klid a pocit jistoty.
Osoby,které jsem milovala mě zklamali,projeli to u mě na celé čáře.
To je pouze krutá a studená realita