Miluji tě!

Stěhovala jsem se od jednoho města k druhému. Jednou se mě někdo zeptal, jestli mi nechyběli přátelé, které jsem si v každém městě našla. Nikoho ale nenapadlo, že jsem žádné přátele neměla. Usmívali se na mě a přitom mě za zády pomlouvali. Snažila jsem se s každým vyjít, snažila jsem se pomáhat, ale vždy jsem byla samotářská. Samota mi vyhovovala, ta volnost, nikoho se nemusíš zeptat jestli to smíš udělat takhle nebo takhle.
Někdy jsem si připadala, ale až moc osamělá, někdy mi bylo až moc smutno. Ráda bych také zavolala nějaké kamarádce, z předchozího města, ale nikdo se semnou bavit nechtěl, nebo spíš se semnou bavili všichni a přitom sme si nic neřekli. Všechno byly němé rozhovory.
Teď odešla osoba, na které mi hrozně moc záleželo. Neodešel jako že by zemřel, ale prostě si zbalil, neřekl jediné slovo a odjel letadlem domů. Nechápu to, předchozího dne jsem si spolu dlouho povídali. O našem pořád měnném vztahu, hádali jsme se moc často. Milovala jsem ho a každý rozchod byl těžký a další šance se stávaly snad nemožné. Teď tu není, není vedle mě, aby mi řekl, kde dělám chyby, není tu aby mi řekl slova útěchy, když se něco pokazí. On měl pro mě pochopení, chápal, že potřebuju být někdy sama. Sám byl někdy rád o samotě, přesto ale vždy poznal, když potřebuju jeho společnost, když potřebuju dobít energii.
Všem připadám, jako hrozně moc energická a rozhodná a sebevědomá. Ale oni nevědí jak se cítím. Neví co schovávám pod tímto úsměvem. V hodně článkách kritizovali mé koncerty, že je to prý " jen povinnost" pro mě. Mám to naplánované to ano, ale nechci tam mít chyby, chci to mýt dokonalé. A proč mám odpovídat na něco do čeho se mi nechce? Chci si své soukromí chránit.
Někdy mám chuť, na žádný koncert nejít. Po energickém dni je také někdy zoufalé dno, z kterého se bez pomoci špatně vyhrabávám.
Pro ostatní členy ve skupině, jsem jen zpěvačka, nic víc. Pro ně nejsme taková rodina, prostě jen hrajeme a to je vše.
Sedím tu už asi hodinu, zavřená ve své maskérně a všichni si myslí že se připravuju na další rozhovor. Předchvílí tu ťukal John a ptal se jestli jsem už hotová, moc se divil, že ještě nejsem ani převlečená. Na žádnej rozhovor, ale nepůjdu. Mám strach, odchod Bena mě tak vykolejil, že mám pocit, že už se znovu nedostanu zpátky.
Chybí mi už teď a já nevím co mám dělat. Proč něco neřekl? Naše hádky spočívali hlavně v tom, že on byl v pozadí a já na přední straně. Mě si zvali na rozhovory, mě hlavně fotili. On mi to vyčítal a přitom o nic takového nestál. Znám ho už moc dlouho, tak dlouho na to abych poznala jaký je.
Naše první setkání, bylo zvláštní. Na táboře, a to jsem si myslela, že ten tábor bude úplná katastrofa. Bylo mi 13, tak bych ráda vzala čas zpět a řekla mu všechno to co sjem mu neřekla, třeba by teď bylo všechno úplně jinak. Nevím co jsem provedla a docela bych se to chtěla dozvědět, potřebuju vědět, proč odešel. Měl se, alespoň rozloučit.
Kdybych mohla Benovi něco vzkázat a on by to slyšel, bylo by to " Miluji tě a odpusť mi prosím za to jaká jsem, ale já se měnit nebudu!"