Bára mi umřela

„Tak pojď Báro do kroužku a zahrajem si.“ Jsem veselá, protože jsem na táboře, právě na mém oblíbeném místě na skalách a právě hraju hru. V rozjařenosti trhnu kruhem, ale Kája najednou padá a Bára - ta Bára, co se mi chce zabít, co jí mám tak strašně ráda - skáče za ním a chytla ho a teď se drží větve. V očích jí čtu, že se chce pustit a navždy mi odejít. “Počkej, já tě chytím, držte mi někdo nohy, tak sakra mě někdo chyťte !!!“ Ale ne všichni jsou příliš šokovaní, než aby mě podrželi. „Teri promin“ a pustila se… Tvrdě narazila hlavou na kámen. V první chvíli jsem chtěla za ní, ale nakonec jsem to oběhla bezpečnější cestou. Kája umřel, ale Bára taky. Hlavou mi běží společně chvíle a já už jí nikdy neuvidím .Už se s ní nikdy nezasměju… Zdrcena osudem se vydávám zpět do tábořiště a teprve teď mi začínají padat slzy na tvrdou zem. Nahoře potkávám lidi, co se smějí a nic nechápou. Je jim fajn, sluníčko svítí, jsou prázdniny . Ale mě duši přikryl černý mrak. Nikdy už jí neuvidím, nikdy, nikdy, nikdy… Je mi jedno, co si myslí ostatní, jsem teď sama, s Bárou... Mezi ostatními se rozneslo, co se stalo a byli ke mně všichni najednou milí a soucitní, přitom nikdo nechápal co se stalo. Byla jsem náhle sama, tak strašně sama a tábor skončil a i prázdniny a já se musela vrátit domů, kde mi Báru všechno připomínalo a do školy, kde mě nikdo nechápal. Jsem sama..