Skála

SKÁLA
Stál jsem na pokraji skály a z dáli ke mně doléhal hlas.

SKOČ!!Tak skákej!!

Prosil jsem ho, ať toho nechá.
Já vím sám, co chci a co musím udělat.

SKOČ!

Začal jsem přemýšlet, když skočím, tak mu radost udělám.
A to nechci.
Ale když odejdu, nic se nezměnění.

TAK SKOČ! Čekám!!!

Tak co snad skočit mám?
Ten hlas je stále blíž, už cítím jeho mrazivý dech.
Je tak blízko, že už šeptá

SSKOOČ!

Natáhl jsem nohu nad propast a slyším smích.
Tak to bys chtěl se smát.
Tak jak chceš. Trochu tě potrápím.
Udělám krok zpět a zase řev

SKÁKEJ! DĚLEJ! SKÁKEJ!

Ještě jeden zpátky …
Ten hlas už vříská a prosí, ať skočím dolů.
Další a další stopa zpět a už se to nedá vydržet, jak řve.
Byl jsem rozhodnut ho zničit.
Jako by nic se otočím a běžím pryč.
Ještě chvíli řve a pak slábne, až ztichne docela.
Najednou se mi chce strašně žít, ale kam zmizel ten Hlas?
Překonal jsem vlastní strach?
Nebo nezbylo tu pro něj místo.
Já ten den překročil vlastní stín a byl jsem rád,že on nepřekročil mne.
Já i po letech ho slyším za dlouhých večerů.
Slyším ho stále. Už se s ním ale neperu.
Nechávám ho být, vždyť co je pro něj horší trest,
než když si ho nevšimneš.
Zničí ho čas a vlastní strach, že nikdo nebude se ho už bát.