Už se nikdy nevracej!

Amy se choulí potichu v pokoji, strach jí nedovolí ani nahlas dýchat. Za chvíli příjde a s ním i všechno trápení a ponižování. On už neumí být střízlivý. Při vzpomínce na šťastné doby se jí udělá na nic. Jak někdo může takhle skončit? Ona se mu snažila pomoc, ale nemělo to budoucnost, nemělo to naději- nemá to naději. Nebyl to zrovna moc dobrý nápad na společné žití, ale kdo mohl vědět, že to takhle skončí. Miluje ho, ale on víc miluje alkohol a drogy. Bez Amy dokáže žít, ale bez alkoholu ne.
Čas se pro ní jako by zastavil. Celé dny trávila v jejich nahrávacím studiu a snažila se dát něco dohromady. Pak ale přišel večer a sním návrat domů....domov, dá se tomuhle vůbec říkat domov? Teď tu čeká, v ruce tužka na stole papír a snaží se přijít na nějaký dobrý text. Nemá odvahu ho ani opustit, sbalit si kufry a prostě odejít a už se nevrátit. Začít znovu, s ním začít znovu nejde. Už hrozně mockrát to zkoušely. Už tolikrát jí slíbil, že přestane pít, slíbil jí, že budou šťastný, ale jak něco takového mohl slíbit, když to není v jeho moci. Jednu dobu to šlo, opravdu přestal pít, ale potom opět přišli bezesné noci.

Klaply dveře a s hlukem se Shaun vypotácel ze dveře. Shodil přitom zrcadlo a jak praštil dveřmi, objevila se na zdi dlouhá prasklina, která se táhla od stropu až k podlaze. Takovýchto prasklin tam bylo nespočet. Dříve krásně vymalovaná chodba, která Amy trvala vymalovat několik dní, je zničená. Pomalu už ani nemá cenu, uklízet ty kusy zdi, co pokaždé spadnou.
" Čau, l..l.ásko" řekne opile a sedne si vedle Amy. Vezme jí kolem ramen a rukou sklouzne postupně k zadečku. Snažil se jí políbit, ale vysmýkla se mu a chtěla jít k sobě do pokoje, neví proč to neudělala hned. Ještě než ,ale stačila udělat několik kroků, byl u ní. Na to že byl opilý se pohyboval docela rychle. Chytil jí za ruce a dotáhnul jí zpět ke stolu " tak....tak ..taky ty takhle" Násilím jí strčil en židli a sednul si proti ní " tak takhle by to nešlo, takhle ne" řekl a přitom jí vzal hlavu do dlaní, aby se mu dívala do očí, stále ale uhýbala pohledem. " co zlato" Přiblížil se k ní a znovu se jí pokoušel políbit, z jeho dechu se jí neudělalo dobře. Mlčela. " tak ty nechceš se líbat a ani mi nebudeš odpovídat, jo?!" řekl s lehkou výhružkou v hlase.
Amy vstala a chtěla jít zpět do pokoje a zamknout se, na tohle nemá sílu ani náladu. Vstal také a strčil do ní až spadla na zem, ošklivě si přitom natloukla. Už to nevydržela a rozbrečela se " ale ty nemáš důvod brečet, nebo snad jo?" řekl jí ještě tvrdším hlasem než předtím.
Amy už nemohla, byla zoufalá " prosím tě, mě není dobře, nech mě jít si lehnout prosím, ale samotnou....prosím.." řekla skoro neslyšně, ztratila veškerou odvahu, která jí ještě zbyla. Nedokáže mu odporovat, nedokáže mu říct ne. " Chceš si jít lehnou? Fajn!" vzal jí i přes její němé protesty do náruče a dopotácel se s ní do ložnice. Nepoložil jí, jen jí pustil nad postelí, kam spadla. Po tvářích jí tekly slzy.
Odešel a nechal jí v pokoji samotnou. Slyšela jen zase bouchnout dveře. Úlevou konečně vydechla, ani neví jak dlouho zadržovala dech. Schoulila se do klubíčka a usnula. Bylo jí jedno že si de lehnout oblečená. Už nemůže, je tak hrozně moc unavená.
Probudil jí až v noci hrozný hluk. Vrátil se, ještě víc opilý. Vpadl do jejich ložnice a došel k posteli. Pohyboval se překvapivě dobře. Amy nevypadal , že je opilý, ale on byl a hodně. Amy sotva vnímala, byla stále ospalá, stále se jí chtělo spát. Ale kromě únavy pocítila i strach, strach z toho, že by jí mohl něco udělat.
Začal jí strhávat tričko, dost neobratně, vůbec mu to nešlo. Amy se ani nebránila, neměla na to už sílu. Jen neslyšně plakala. Nakonec se mu tričko podařilo svléknout, začal rozvazovat pásek. " prosím, ne" řekla potichoučku, snad jí ani neslyšel, ale spíš ano. Když byl dole pásek, začal jí strhávat kalhoty.
Rukama jí jezdil po zádech, až ke kalhotkám. Postupně jí je svlékl. Byl hrozně moc vzrušený, už to nemohl vydržet. Když se udělala, odtáhl se od Amy a nechal jí zhroucenou na posteli. Šel se osprchovat. Do ložnice se už nevrátil, znovu odešel, Amy si v tu chvíli přála aby odešel už navždycky.
Potichoučku plakala, dopotácela se do koupelny, kde se pozvracela do záchodu, bylo jí strašně. Po tom si vlezla do vany a napustila si jí úplně plnou. Zahrávala si smyšlenkou utopit se, ponořit se do hluboké vody a už se nikdy nenadchnout, nikdy se nevynořit.
Nic si neudělala. Ráno si sbalila všechny kufry a bez rozloučení, bez jediného slova odešla. Plakala, když sbalila své věci do kufru. Když už, ale za sebou zavírala dveře, byla-dalo by se říct šťastná, bylo to jako zavřít dveře k tomuto životu a otevřít jiné- ty které si sama bude přát...