Vánoční

Vánoční:

„Brzo budou Vánoce,tak proč jsem smutná?Vůně cukroví,medu nese se domem.Tak čím to je?Stromek ověšen ozdobami ,hraje všemi barvami.Ale já v očích slzy mám.
Kolem sebe vidím všechny ty umělé úsměvy.Ale ve skrytu duše chceme něco jiného ,co nám, dětem z dětského domova nikdo nemůže dát.Já ,už sem starší a přestala jsem čekat a věřit na zázraky.Ale když vidím ty naivní úsměvy a slzičky v očích malých dětí.Mám chuť řvát.Ptát se?!Už nechci dárek v podobě rodiny!Chci dárek v podobě dopisu.Vysvětlení!Proč a co se stalo?!Chci dopis ode všech rodin.Abych mohla jednou stát pod takovým to vánočním stromem.A všem říci pravdu.
Pomalu se začíná stmívat.Za okny vychází měsíc a hvězdy.Ležím a koukám do stropu pokoje.Ale teď jsem zaslechla slabí pláč od vedle.Jdu se podívat co se děje…otevřu dveře a do pokoje vnikne paprsek světla z chodby…posadím se na postel malé dívenky….a pohladím jí po vlasech.Zeptám se:Co se děje?“Nejdřív mlčí.Nechce nic říct.Ale do ruky mi dá dopis.Domovem se místo vůně cukroví nese hrobové ticho.Převracím obálku v ruce a přečtu si adresáta.Byla tam napsána adresa její rodiny.Papír mi šustí mezi prsty.Otvírám ho a čtu:
Úhledným písmem je napsáno:“

Ahoj Aničko,

Jsme tvá rodina.Sice nás neznáš ,ale my tebe ano.
Si naše dcera.A chtěla by jsem ti říci,proč jsi se ocitla v dětském domově.Je to pro mě těžší napsat ,než pro tebe to číst.Psal se stejný datum jako dnes.Když jsem se s tatínkem rozhodli ,že tě sem dáme.Nebylo to proto ,že by jsme tě neměli rádi.Bylo to protože jsem se dozvěděla ,že jsi nemocná.Že máš rakovinu.Nevěděla jsem ,jak se k tomu mám postavit, tak jsme tě sem dali.

Přeji ti krásné Vánoce.

Tvá matka.

Ukončila chladně dopis své dceři.Bez jakéhokoliv náznaku lásky.Vzpomínky nebo toho ,že všeho litují.V tu chvíli jsem měla zlost.Objala jsem nešťastnou Aničku.Ale do noci zazvonil zvonek od dveří.Zamrazilo mě.Ze spodní společenské místnosti se ozvalo.Lucie???Máš návštěvu.Seběhla jsem dolů po schodech na prahu stál muž.Hned jsem si všimla té podoby.Mezi mnou a jím.Usmál se na mě nejistým úsměvem.Přikročila jsem k němu.Objal mě.Vybavila jsem mi hodně stará vzpomínka…vždycky jsem myslela ,že to byl sen.Přesně takhle jsem tady stála.Ale jako malé dítě.Vykřikla jsem…tati?!Souhlasně přitakal.Mám pro tebe dopis.Rozevřela jsem obálku.U dopisu přiložené parte.A u toho poznamenané.Nikdy jsem tě nechtěla vidět ,ale tvůj otec ano.Proto jsem zemřela.Tati?zeptala jsem se.Víš chtěl jsem za tebou jít nejmíň 100× ,ale tvá matka nikdy nechtěla abych sem šel.Ale už jsem všeho měl dost.A šel.Vzala jsi život,ale já získal svoji tolik milovanou dceru.A já?Už teď věřím v zázraky…..a jak to dopadlo s malou Aničkou?Adoptovali jsme ji….a ona pak zemřela na rakovinu….,ale aspoň na chvíli měla rodinu…někoho kdo jí měl rád….a myslím ,že to byli její jedny z nejhezčích Vánoc…