Nikdy tě neopustím II.

Probudil se brzy ráno, připravil tedy snídani. Když krájel chleba poznal podle kašle, že se Amy probudila. „ Ahoj, zlato, pudem tedy k doktorovi?“ jen přikývla „ přenesu tě do vany a tam tě celou vykoupám“ a jak řekl tak také udělal. Oblékl jí. Byla malátná a pořád se jí motala hlava. Posadil jí na gauč a šel vyjet s autem. Mezitím Amy dostala další záchvat kašle. Začala usínat, když se Josh vrátil už skoro spala.
Bála se, v čekárně seděli jen dva pacienti, bylo na všechny ještě moc brzy. Na řadu přišli za chvíli, ale Amy to přišla jako věčnost „ další“ zavolala sestra. Josh vzal Amy do náruče a odnesl do ordinace. Posadil jí na lehátko a sám si šel sednout na židli co tam byla. „ kašel jsme slyšel až sem, ani se nemusím ptát, s čím sem jdete“ poslechl si jí, podíval se do krku a dal jí teploměr „ po pravdě vám musím říct, že se mi to vůbec nelíbí. Vezmeme vám krev a pošleme do laboratoře. Výsledky byste se měli dozvědět už zítra“ zavolá na sestru a ta příjde už s injekcí. Amy nevnímala a blouznila. „ koukněte se prosím ještě na ten teploměr“ řekne doktor sestře a začne si něco zapisovat „ 39,8“ řekne sestra. Doktor se zamračí „ ještě si dojděte na rentgen a vraťte se zpět se snímkem. Jestli je to něco vážného bude nejlepší , když se to zjistí hned, aby se s tím dalo ještě něco dělat.“
Josh vzal Amy do náruče a nesl jí k rentgenové místnosti. Posadil jí na židli a zaklepal na dveře. Otevřela mu doktorka, dal jí papír od doktora , vzal Amy a šel s ní dovnitř. „ Posaďte jí sem“ ukázala na lehátko.
Rentgen trval asi 5 minut, za tu dobu stihla usnout. Doktorka dala Joshovi obálku s rentgeny do ruky, dal si jí do tašky, vzal Amy a s krátkým nashledanou odešel zpět k doktorovi.
Potom to šlo rychle. Doktor se podíval na rentgenové snímky, řekl, že to vypadá tak jak si myslel a objednal jí na onkologii...Příští týden, tam mají místo. Na týden co bude doma, jí předepsal prášky na sražení horečky a na to aby ustála kašel.
Když se za nimi zavřely dveře a oba seděli v autě, Amy se rozplakala „ to bude dobrý, jsem s tebou. Spolu to zvládnem, prosím“ vzal jí do náruče a sám zadržoval pláč „ musím být silný, kvůli Amy“ pomyslí si.
Ten týden byl šťastný. Josh měl dál dovolenou a trávil všechen čas s Amy doma. Hodně se smáli, nemyslili na to, co má přijít. Amy díky práškům byla déle vzhůru a neměla tak vysokou horečku, i kašel se stal snesitelnějším. Jen všechno oblečení jí bylo teď hodně volné...
Jak ale týden ubíhal, čím dál víc začínala myslet na vyšetření, na operaci, na pobyt v nemocnici. Čím dál víc začínala myslet na to co má přijít, co příjde. Úsměv se začínal stávat jen nahrážkou za všechny její pocity.
V bezesných nocích, kdy nemohla spát, seděla u okna a dívala se jak auta jezdí sem a tam „ jak bezstarostně jezdí, jaký mají asi cíl?“ pomyslí si a začne brečet, jen potichu, slzy jí stékali po tvářích a kapaly na parapet. Koukala se za sebe, ležel tam Josh. Osoba, která se pro ní obětovala, stojí při ní i v těch nejtěžších chvílí, nelhal při svatebním slibu- v dobrém i ve zlém. Ale může mu dovolit, aby s ní zůstal? Utěšování, že jí přece jenom nic není, už nefunguje. Teď její jasně, že je nemocná. On si kvůli ní bude ničit život, má mu to dovolit?
Nechce to vzdát, tak lehce neprohraje. Josh se probudí a rozespale promluví „ Amy ty ještě nespíš?“. Zavrtěla hlavou „ ty pláčeš? neboj se, jsme s tebou a budu vždycky tu, když mě budeš potřebovat“ sedl si vedle ní na parapet a objal jí. Amy se ještě víc rozplakala. Začal jí hladit po vlasech „ to bude dobré, jsem s tebou“ U okna seděli asi hodinu, než Amy usnula. Opatrně jí vzal a položil do postele, přikryl jí peřinou a sám si šel lehnout. Zítra se uvidí, co dál...