říkala si a plakala

Lenka a Petr...

Tak se jmenovali.Ti,co žili jeden pro druhého.Ti,co by za sebe navzájem položily život.Bylo jim spolu tak krásně,až jim to ostatní záviděly.
Ano,bylo tu pár holek co se snažily získat Petra pro sebe.Toho Petra s tmavě černými vlasy,upřímné hnědé oči,černé oblečení a nádherné rty...Zkrátka-měl něco do sebe.
Ano,bylo tu i pár kluků co se snažilo dostat Lenku.Tu Lenku s hnědými dlouhými vlasy,zelenýma očima,hladkou pletí a krásnou...
Jenže jak už jsem říkala byli tu jeden pro druhého a žádný z těch ostatních je nedokázali rozdělit.
Lidé tvrdily,že žádná láska nevydrží,ale oni tomu věřily,věřily ve svojí lásku a to jim stačilo.
Když jednou zase byli spolu,leželi vedle sebe a smáli se tomu co si povídali,přišla Petrovi zpráva.Petr ležel opřený o Lenku takže ta lehce na mobil viděla.
Podívala se na ten displey,jakoby to udělala snad každá holka.Zvědavost.Ta ženská zvědavost.
V smsce stálo:Miláčku,krásně jsme si to spolu užily viď?Těším se na příště,moc tě miluji.

Petr nevěřícně koukal na ten text,číslo neznámé...Podíval se na Lenku a chtěl jí říct,že opravdu neví od koho to je.Pustil se do vysvětlování,v polovině ale utichl,když viděl jak Lence stékají z očí slzy.
Něvěřila mu a on to poznal.Mrzelo ho,že mu to nevěří,ale ani se jí nedivil,přijít to jí také by neuvěřil.
Ozvalo se zabouchnutí dvěří a Lenka byla pryč.Chvíli jen stál a díval se na jedno místo,v hlavě mi probíhali myšlenky-Kdo mi to napsal,proč,byl jsem jí přece věrný od začátku do teď(a to on opravdu byl)
Musím jít za ní-řekl si a vyběhl ven,mezitím už Lenka ušla nebo spíše uběhla pěkný kus cesty.
Petr nevěděl kudy šla,nikde jí neviděl a tak běhal jako splašený.

Najednou prudké světlo do očí,rána,výkřik Petra,výkřik kolemjdoucích a prudké skřípění brzd.
Chvíli mu trvalo než si vlastně uvědomil co se stalo a než začal cítit bolest.Za chvíli přestal vnímat úplně a probudil se až v nemocnici.
S velkými potížemi se zeptal lékařů co se stalo a jak na tom je.
Lékaři to nejdřív opatrně obcházeli,ale když se Petr naštval a chtěl slyšet pravdu,řekli něco na způsob už nemáte moc času.
Po dlouhé době se Petr rozplakal.Plakal tak moc až se i lékařům zablýskala v oku slza.Nechali ho být a odešli,Petr si to tak přál.
Ještě chvíli plakal dokud nebyl opět schopný trochu nabrat dech.
Lenka!Ach bože Lenka!Musí se sní rozloučit,poslední rozloučení,poslední polibek,poslední hezká slova z jehoa jejích úst.
Meztím Lenka seděla doma a smutnila.Začal jí zvonit mobil,podívá se a volá jí Petr.
Ne!Nezvednu mu to.Dneska ne,chci být dnes sama.Říkala si a nechala mobil zvonit stále a stále dokola.
Mobil zvonil tak dlouho,tak strašně dlouho až jednou přestal a už ani jednou nezazvonil.
Vzdal to,říkala si Lenka.Ani na mě nezazvonil,jen ten blbý mobil.Říkala si a plakala.
Takové věci chce řešit přes mobil.Říkala si a plakala.
Jak mi to mohl udělat?Říkala si a plakala.

O několik dní později se dozvěděla,že je Petr mrtvý.

Pane bože,proč jsem to nezvedla?!Proč?!!!Říkala si a plakala...