Čekání

Sedím na lavičce už snad celou věčnost. Kamarádka, na kterou marně čekám, má zase zpoždění. Dvacet minut sedím na nepohodlném kuse dřeva schovaném pod stromy. Na jednu stranu mi čekání nevadí, je na co se dívat. Kolem mě ševelí listnaté stromy, v parčíku je nádherně. Ani o návštěvnost tu nouze není. Naproti mně stojí starší pán v šedivém kabátu a se svým hnědo-černým pejskem se kochá okolím. Pes pobíhá od rohu k rohu a vše pečlivě očichává.
Park je malý, v podstatě ho tvoří jen pár laviček a stolků. Stromy se kymácí ve větru a v nacházejícím šeru park začíná vypadat tajemně.
Když mi dojde, trpělivost a jsem rozhodnuta odejít, objeví se kamarádka. Má na sobě červenou bundičku a pro ní tak typické džíny. Vítr si s ní také hezky pohrává. Rozhazuje její dlouhé, světlé a pečlivě upravené vlasy do všech stran. Rozhlíží se kolem sebe, a když mě zahlédne, zpozoruji v jejích modrých očích úlevu. Jde pomalým, rozvážným krokem. Ta chůze mě dovádí k šílenství. Je pomalá až to bolí. Jestli takhle bude pokračovat, ještě se načekám.
Až když stála přede mnou, usmívala se a snažila tvářit vesele, mi došlo, že se něco děje. Vypadala jinak. Místo vyrovnané a pohodové holky u mě stála dívka zmatená a smutná. Svou špatnou náladu se snažila překrýt líčením. Pod modrým nánosem očních stínů se ztrácela její přirozená krása. I když se pusu nikdy nemalovala, dnes se na ní skvěla růžová, do očí bijící barva. Byla pohublá, oblečení z ní málem padalo, na čele se jí objevily vrásky.
Ve skrytu duše jsem doufala, že alespoň uvnitř zůstala jako dřív. Sebevědomá, hravá, rozverná a usměvavá. Vždy s originálním řešením a uměním rozveselit každého, kdo o to stojí.