Čekání na rozednění

Amy nám tu naživo zpívá All that I´m living for zatímco se oba vzdáváme naděje. Pomalé potiché loučení bez zjevných emocí. Oba víme, že je to dnes naposledy. Nic neříkáme a přesto je toho vyřčeno tak mnoho, beze slov. Někdy se to prostě stává, neptej se mě proč, kdo vlastně ví? Netuším. Dívám se na svůj umírající svět odcházející společně s tvým posledním pohledem. Bezmoc, beznaděj, naděje? Můžeš stále doufat, že se to jednou změní? Jaké je to, když zabíjejí odpuštění? Stojím tu chytajíc neviditelné zámky, sny co jsou pouze k snění.

Nikdy se nezměníš.

Ta malá zmatená holka toužící po láskyplném objetí bez otázek, odpovědí, je stále někde uvnitř, nejde se jí zbavit. Na malá, tady něco máš, podívej, co ti hodná teta přinesla, líbí? Tak si to vem a vypadni, tady pro tě místa není, vem si kyanid.

Dítě s hlubokýma modrýma očima civý, proč tu pro něj místa není? Proč má upadnout v zapomnění? Modré oči vyhasínají se zásahem pochopení. Lidé se mění, zraňují, opouštějí. Nekončí spolu navždy šťastni ve všem dění. Stahuje se do kouta, skomírá. Někdy pláče tak nahlas a vytrvale, že ji slyším. Uvnitř, ve své hlavě, kde čeká na rozednění. Osud si s ní krutě hraje, nabízí jí naději, kteráž to však v okamžení před svítáním mizí.

Nedočká se dítě malé zářivého dne.