Poslední řešení

Věděla , že pro ni život pomalu končí . Chtěla to vrátit . Chtěla to všechno zničit . Chtěla , aby se všechno vytratilo z její mysli . Chtěla žít bez lží . Nechtěla aby byli věci tak složité. Nechtěla být tak zneužitá . Uvědomila si , kolik toho ještě má stihnout . Teď už na tom nezáleželo. Všechno ztratilo svou důležitost. Bylo to bezvýznamné . Přemýšlela o všech věcech, které byly tak moc komplikované a zmatené na to, aby se vyřešily. Neuměla je vyřešit . Všechny ty věci ji každý den ničily. Pro lidi to možná byla jenom hra, ale ona o to nestála. Všechny ty lidské hříchy jí tak ubližovaly. Byla tak hluboko, takhle zůstávala, pro to žila , pro sny, ale i ty se jí začaly trhat na kousíčky. Dokud dýchala , stále doufala. Myslela si, že nikdy to nemůže být tak zlé, ale mýlila se. Tak hrozně se mýlila . Naděje už neměla význam .

Zvedla se a šla . Pod jejíma bosýma nohama křupalo listí . Byl podzim. Tak překrásný. Byla jako víla. Chodila tak lehce, byla tak zranitelná. Měla bílé šaty. Začalo pršet . Pozvedla ruku, na kterou dopadla jedna kapka, přiložila si ji ke rtům a cítila to. Připomínalo jí to slzy, její slzy. Necítila nenávist, kterou by mohla cítit . Byla tak lehká, tak uvolněná. Šla. Byla v ní odvaha, už nic nezdržovala.

Věděla, že je to naposled, ale odvaha jí neopustila. Šla dál, její srdce bušilo stále hlasitěji, ale nikdo to neslyšel . Nikdo nikdy nic neslyšel . Ani její pocity, ani volání o pomoc. Vždycky plakala zbytečně, ale na to už nemyslela. To v její hlavě už nebylo. Vždy šla za svými sny, ale teď měla svůj sen jiný, překrásný a spásný.

Potápěla se stále hloub a hloub. Její nádherné černé vlasy se překrásně vlnily v čiré vodě a spadaly na její nahé tělo. Potápěla se a kolem zápěstí rozpažených rukou se barvila voda rudou barvou . Bylo to její jediné východisko. Na tomhle světě nebyla šťastná a teď se spojila navždy s přírodou . V takovém krásném snu.