Náhrobek

Leží v posteli a dívá se do tmy…V hlavě jí běží spousta myšlenek…mrzí jí, že si nedokáže najít kamarádku…Ve škole se s ní nikdo nebaví…je jiná než ostatní…Přemýšlí…přemýšlí o tom , proč to vlastně udělala…
Když si šla přesně před dvěma měsícem jako obvykle sednout na své oblíbené místo k lesu, všimla si tmavovlasého kluka, který stál poblíž. Chvíli se na něj dívala, a pak šla dál. Díval se upřeně do dálky. Najednou jako by se něčeho lekl. Otočil se. Jejich pohledy se střetly. Chvíli se na ni díval a pak se beze slova otočil a odešel. Od té doby musela pořád myslet na ty JEHO oči. Nevěděla proč, neznala ho. V noci ji pronásledovaly sny, ve kterých před nimi utíkala. Nevěděla, jak z toho ven. Jednou v noci, když se opět celá propocená probudila jí něco říkalo, aby šla k lesu… Nepřemýšlela o tom…Šla…došla na to místo, ale kromě lesa a potoka tam nic jiného nebylo…Trochu ji to zklamalo..Sedla si a dívala se do tmy..Najednou sebou škubla..Nevěděla proč. Otočila se. Byl tam. Pozoroval ji. Hlavou jí běželo tolik otázek. Ale najednou nevěděla, na co se má zeptat. Tak se jen dívala do JEHO očí. Přišel k ní. Konečně se probrala, a zeptala se, kdo je. Řekl, že se jmenuje Petr, a že už jí nějaký čas pozoruje. Ptala se proč, ale neodpověděl. Od té doby se tu den co den zcházeli. Ani se nedomlouvali. Byla to samozřejmost. Časem k němu našla důvěru. JEHO oči už ji nestrašili ve snech, už se jich nebála. Ještě s nikým si nikdy takhle nerozuměla, nikdo se k ní zatím nechoval tak mile, jako se k ní choval on. Až jednoho dne přišla k lesu , ale ON tu nebyl. Čekala hodinu, dvě, tři…
Ale on stále nikdy. Začala mít strašný strach. Šla domů. Nic jí nebavilo. Chodila jako tělo bez duše. Šla se projít ven, až zabloudila na hřbitov. Ale najednou jako by jí něco říkalo, aby tam dnes nechodila. Nedbala na to. Došla až na samý konec hřbitova. Byla tu už mockrát předtím. Milovala ticho, které zde bylo. Ale najednou uviděla něco, při čem tuhne krev v žilách. Uviděla náhrobek, o kterém si byla jistá, že tu nikdy předtím nebyl. Byl napůl zarostlý. Šla k němu. Odhrnula trávu a zděsila se. Na náhrobku byla podobizna kluka asi tak v jejím věku. Byla to JEHO tvář…JEHO oči….JEHO ústa….Podívala se na datum úmrtí…2.5.1707..dnes je tomu 300 let, pomyslela si…To přece není možné. Co to znamená? Utíkala domů. Šla si brzy lehnout, ale nemohla usnout a tak se rozhodla, že si vezme prášek na spaní. Jenže pak ji napadlo ještě něco. Co kdyby si jich vzala víc? Co by se stalo? Vzala si jich tedy víc…o hodně víc…
Teď ležela. Ležela a čekala…čekala na NÍ…čekala až si pro ni přijde a ona zase bude moct být s Petrem. Cítí se jako omámená…tma….světlo…tma…už ji vidí..obejme ji..jde vstříc odpovědím na své otázky….