Dovolená

Sedím. Dívám se z okna a nechávám myšlenky plout jen tak. Napadá mě spousta věcí. Pak si najednou vzpomenu, že jsem chtěla ještě zalít kytky, než odjedu na lyže. Zaleju je, přihodím do cestovní tašky poslední věci a znovu si sednu a čekám. Mám ještě hodinu, než přijede moje nejlepší kámoška a konečně spolu vyrazíme na horskou chatičku, kde si budeme týden užívat. Těším se jak malá. Ááá, už je tady. A zase troubí na celou ulici. To budou mít sousedi zase řečí. No nic, v rychlosti posbírám všechno, co poberu a rychle to jdu odnést do auta. Tak, ještě snowboard, boty a je to. Jedeme. Cesta skvěle ubíhá, a už samotnou jízdu si užíváme jako pravou dámskou. V přehrávači samé oblíbené písničky a hlasitost naplno. Konečně asi po třech hodinách jízdy dorazíme na místo. Dobelháme se i s věcmi do velké horské chaty, kde nám starší dáma dá klíče od našeho pokoje. pokojíčky jsou útulné, máme každá svůj, jsou propojené malou kuchyňkou a aptří k nim společný záchod a koupelna. Jsme po cestě unavené, tak se domluvíme, že dneska nic podnikat nebudeme. A tak se svalíme k televizi. Bohužel tu nejsou české kanály, jsme příliš blízko hranic. Ach jo, ještě tak kdyby ty programy byly v angličtině, ale všechno je to německy, a v němčině se nechytam. Po několikahodinovém lenošení jdeme na večeři. Při ní si všimnu mladýho kluka. Je asi tak v mým věku, může mu být tak okolo dvaceti. Nevím proč, ale pořád se na něj musím dívat. Párkrát se mi povede přistihnout i jeho, jak mě pozoruje. Hmm, nevypadá špatně, pomyslím si.Odejdeme z večeře a já to pustím z hlavy. Koneckonců, slíbily jsme si se Simonou, že tohle bude dámská jízda a že tentokrát po chlapech koukat nebudeme. Ráno jsme zaspaly (jak jinak taky, to je naše doména), a jak si tak pospíchám, abych stihla snídani, povede se mi srazit někoho ve dveřích. Když se zvednu, abych se tomu chudákovi omluvila, zatrne ve mě. Je to ten kluk ze včera. No, to asi nebyl zrovna nejštastnější začátek dne. Vykoktám omluvu a radši rychle zase odklušu. Simona se na mě zkoumavě podívá: "Ale, copak, copak, pročpak si tak nervózní?", zajímá se. Odpovím, že nic, že se jí to jen zdá. Celý den lyžujeme, takže není ani moc čas přemýšlet. I přesto se mi občas vybaví úsměv, který patří tomu neznámýmu klukovi. Ale rychle ho zase vždycyk pusitm z hlavy. Při večeři ho opět rádoby nenápadně pozoruju. Všimne si toho i Simča a ptá se, kam pořád koukám, i když jí to musí bejt jasný. Když dojíme, zvedne se i on. Tentokrát se mi nepodaří žádná kolize, ale když mě pozdraví, málem sebou seknu jak ráno. Má příjemnej hlas. Cože? Jestli bych večer nechtěla jít na skleničku? "Ale jo, jasně." slyšim sama sebe odpovídat. Simča, která byla do tý doby za mnou, zrychlí krok a jde směrem ke schodišti. Když o chvilku dýl přijdu na pokoj, uvítá mě nasupený výraz. "Stalo se něco??"zajímá ně. "Ne, jen mě trošku zaráží, že naše dámská jízda má už druhej den pánskou společnost. Myslela jsem, že tu budeš se mnou a ne s ňákým chlapem. Ale fajn, dělej si co chceš, udělam si vlastní program!"odpověděla. Koukala jsem s otevřenou pusou. Vždyť se jedná o jeden večer, o co jí jde? No ale fajn, ona to rozdejchá, vždycyk se takhle urazí a za 5 minut o ničem neví. Oblíknu se a jdu znovu dolu, abych zase nepřišla pozdě. Celej večer byl fajn, takhle dobře mi s nikým dlouho nebylo. Jen doufám, že už to Simonu přešlo. Přijdu na pokoj a ona nikde. No fajn, tak snad se někde taky baví. Už jí vidim, jak se přiřítí celá nadšená a bude vyprávět, kde byla. Po hodině čekání si jdu lehnout, tak mi to holt poví ráno. Když se ale okolo osmý probudim, zjistím, že na pokoji není. Kde může bejt? Zkouším mobil. Hm, hlasovka. Skvělý. Začíná mě napadat, co by se jí mohlo stát. A zároveň se uklidňuju, že určitě jen někde zůstala na noc, protože se bála v tomhle počasí jet autem. Zapnu si televizi. Sice nerozumím ani slovo, ale stejně to nevnímám. Zrovna dávají zprávy. Hm, nějaká autonehoda, no v týhle vánici, co byla v noci se ani nedivim. Počkat, to auto je mi povědomý. Ne, to neni možný. To nemůže být ona. Vždyť jezdí opatrně. Hasiči akorát někoho vystříhávají z auta. Ten člověk není poznat, ale mě začne bušit srdce. Panebože, jen ať to není Simona. Je to stejný typ auta, co měla ona, i barva sedí. Utíkám volat na policii, jestli neví totožnost osoby, která měla včera nehodu. Ano, vědí to. "Je nám líto, slečno, ale opravdu se jedná o slečnu Simonu Kantorovou. Byla na místě mrtvá...", víc neslyším, protože se svezu na zem. Ne, to neni možný. Moje nejlepší kámoška nemůže bejt mrtvá. To ne!! Sakra, kdybych nechtěla jít ven s Honzou, nemuselo by se nic stát. Kvůli mě jela jinam, kdybysme šly někam spolu, nic by se nestalo!!
Sedím na posteli a utápím se v slzách a výčitkách. Dívám se na její věci, které byly ještě rozložené po pokoji. Najednou někdo zaklepe. Je to Honza. Když mě vidí, zděsí se. Vysvětluju mu, co se stalo. Utěšuje mě, že za nic nemůžu, ale já vim svý. Nechci ho vidět, chci být sama. Celou noc probrečím a další den odjíždím. Ve vlaku mě opět přepadají výčitky. Těch se už asi nikdy nezbavím. . .