Pak nastane klid

Z oblohy se sypal první sníh. Lehce poletoval vzduchem. Jedna z vloček se usadila na jejím nose. Zastavila se, aby jí mohla smést pryč a pokračovat někam do neznáma. Čas se ztrácel v bludném kruhu myšlenek … vzpomínek. Tváře, to bylo to, co viděla před sebou … tváře těch, které měla ráda … tváře, které ublížily … ubližovaly. Vločky, které dopadaly na chodník, se ztrácely jako včerejší pohlazení … nezbylo po nich nic, jen vzpomínka, která časem vybledne … necháš ji vyblednout.

Chodník … neznámí lidé … tma…

„Slečno probuďte se! Podívejte se na mě!“

Chlad to bylo to, co cítila chlad. Bílé erární prostředí napovědělo, kde se ocitla. Znovu ta beznaděj … beznaděj z kolotoče, který se nehodlá zastavit a ona nemůže vystoupit. Pár pokynů ze strany lékaře. Jedna bezesná noc za asistence pochodujících sester. Nic jiného … ticho … strach …

Na parapetních deskách se usadil první sníh … čistě bílý. Musí být námraza, protože lidé pomaličku našlapují, aby neuklouzli. Připomíná mi to tučňáky. Musím se usmát. Chvíli … ještě chvíli sleduji tuto podívanou, pak se otočím, abych sebrala bundu ze skříně a šla domů. Domů? Tohle není můj domov. S instrukcemi, co a jak mám dělat, odcházím. Přepadá mě slabost. Mám strach, že už nikam nedojdu. Zhoršuje se to, a já nevím, co s tím mám dělat. Koneckonců oni taky nevědí. Jen vím jedno, nechci být jejich pokusná myška. Na to už nemám sílu.
Stojím před vchodem, u kterého právě jeden mladý kluk pomáhá své partnerce do auta. Obcházejí auto a já stojím a dívám se na ně. Z rozhovoru zjišťuji, že to není partner a partnerka, ale bratr se sestrou. Postesknu si. Něco zabolí, tam … na hrudi … u srdce. Odjíždějí … a já zůstávám stát … sleduji auto, které mizí v první zatáčce. Zmizelo jako moje naděje … naděje na to, že to zase budeš TY. Mohla bych Ti zavolat a …. ale proč? Stejně bys mi to nezvedl, nebo bys neměl čas. Pokouším se to nějak zvládnout sama. Krůček za krůčkem. Pomalu se také stávám tím tučňákem, kterým jsem se smála před chvíli nahoře v okně. Autobus přijíždí a já mám problém vylézt těch pár schůdků. Lidi se na mě přihlouple dívají, bolí mě jejich nezájem … tak jako ten Tvůj. Nemůžu si to vyhnat z hlavy ani ze srdce. Nemůžu vyhnat nepochopené. Zasadil jsi mi nůž do srdce … tak hluboko si ho tam vryl … ty od kterého bych to nikdy nečekala.
Zpoza mraků na mě vysvitlo sluníčko. Takové jaké jsi mi jednou nakreslil. Pamatuješ? Nechala jsem ho v knížce, a ty sis ho odvezl i sní. Odvezl do svého světa, kam už nepatřím. Vzal sis ho a mě zůstal jen chlad. Nic mě už nezahřeje. Řidič autobusu asi zapomněl sundat nohu z plynu, jede jako šílenec … zatáčka ne zatáčka. Konečná. Schody dolů byly ještě horší. Přemlouvám své nožky, aby udělaly ještě jeden krok. V parku před domy se na mě usmívá lavička. Mířím na ni. Moje záchrana. Těžkopádně dopadnu na studené dřevo. Děti se koulují. Někde uvnitř mě zavládne klid a … mír. Možná jsem se smířila se svým osudem … možná také ne… možná to je jen kouzlo okamžiku. Touha po štěstí … objetí … porozumění.
Postel mě vítá s otevřenou náručí. Padám na ní … nořím se do jejich tajů. Je to zvláštní, cítím, jak mi ubývají síly. Někdo mi je krade…

Je ráno. Sen, který se mi zdál, byl pouhým snem a ne realitou. Chci ještě na chvíli spát. Nechat si zdát ten sen, že … už nejsem v nemocnici … ty jsi tím, kým jsi byl … a vidět Tvůj vstřícný úsměv a … cítit teplo … teplo Tvé náruče. Chtěla bych vstát a odejít. Jet domů, tam, kde je mi dobře, ale …nejde to, uvězněná v posteli s pohledem do stropu, nevyřeším Tvé zamčené srdce. Všechno se vzdaluje. Myšlenky, slova, to vše je zmatené. Rytmické pípaní se stává nepravidelným. Hledám ruku, která by mě chytla … není. Bojím se. Kde jste …jsi?
… Padá.

Pokoj v bílých barvách … jedna postel … jedna duše … procitá … je jiná … ochuzená … o své sny … o víru …
Zabil jsi je ….