Smrt

Byl vlahý večer. Procházela již potemnělým lesem a hledala sebe sama. To ticho ji uklidňovalo. Mohla tam přemýšlet bez toho, aby se bála, že ji někdo vyruší. Dneska měla opravdu špatný den. Její kluk jí dal košem. A ona nevěděla vlastně proč. Jen za ní přišel a řekl jí, že je konec. Pak, pak už nic nebylo, byla mimo tenhle svět. Byla ve světě smutku a naděje. Když přišla domů šla do tohohle lesíka okamžitě. Věděla, že tu najde samotu, kterou tak vyhledává. Její kamarádka jí řekla, že to bude dobrý. Ale jak ona může něco takového vědět? Nemůže. Ona neví jaké to je. Necítí to co ona. Ona to ví. "To bude dobré" - jak hrozně otřepané a ubohé. Už nechtěla jít dál. Zastavila se a sedla si na pařez. Přemýšlela o životě. Co vlastně od něj chce? A jestli to co chce, už nedostala a život ji to opět nevzal. Mohla se utopit v pití a drogách. Ale věděla, že tím nikdy nic nevyřeší. Rodiče ji k tomu vždy vedli. Přemýšlela nad smrtí již dříve, ale pořád měla pro co žít. Teď jako by se všechno štěstí vytratilo. Byla vždy nerozhodná, ale dnes věděla co chce. Pomalu šla. Za lesíkem byl výčnělek skály. Pod ním lom. Došla až na kraj výčnělku.. Měla času dost. Pak už nic nebude. Vůbec nic. Nebo ano? Existuje něco jako peklo? Nebo očistec? Nebo snad něco jiného, něco co jde úplně mimo naše chápání? Třeba bude bloudit po tomto světě jako duch. Ale na duchy nevěří. Už cítí, že musí. Pokrčila kolena. Zhoupla se. A už jen cítí jak jejími vlasy proniká ostrý chladný vítr, jak její tělo bezvládně padá, rychleji a rychleji. Najednou se zastavil čas.