Dopis..

Ahoj,

Jestli se moje myšlenky a činy skutečně naplnily, možná to teď čteš.. Možná.. Možná si říkáš, proč zrovna Ty. Ty, můj anděli naděje a spásy. Ty, Martino.. – Teda, asi bych teď měla napsat zdrobnělinu.. Snad proto, že se sem hodí, ale dobře vím, že Ty ji nesnášíš.. Asi jako já.. A právě to je jedna z té – snad nekonečné – řady věcí, co máme společné.. –A navíc je mi totálně ukradený, co se sem teď hodí a co ne, ale.. Ty mě chápeš, viď? Vždycky jsi mě chápala.. I když.. Teď si nejsem ani trochu jistá, jestli mě pochopíš i teď, Marti..
Vím, že se známe sotva půl roku, ale uznej – že je to jako kdybychom se znaly celý život? Těch zážitků, těch společných výbuchů smíchu (hlavně při naší „milované, zbožňované a svaté“ fyzice). My dvě jsme se prostě hledaly tak dlouho, až jsme se nakonec našly.. -Říkají to přece všichni.. Jsme úplně stejné.. No.. „úplně“ – najednou se bojím to slovo použít.. Kdybych byla jako Ty, víc bych bojovala a nevzdávala se.. Ale – a v tom je právě ten největší a nejpodstatnější rozdíl – já se vzdávám.. Právě teď.. Vzdávám tu hru na život.. Tu špatně rozehranou šachovou partii.. Tu hru, při které všichni ostatní podvádějí a lžou..
Ale.. Víš co bych si přála? Co bych chtěla?.. Mohla bys, prosím tě, zajít do toho lesa? – Vždyť víš.. Do toho, kam jsme zakopaly tu skleněnou láhev s tím dopisem uvnitř.. On to vlastně není tak úplně dopis – je to smlouva.. Závazek nás dvou, že až (a jestli vůbec někdy) vyjdeme střední, přihlásíme se společně na vysokou – obor zaměřený na psaní a literaturu, - další (a velice silný) společný koníček a vášeň.. To mi připomíná tu povídku, jak ji máme společně rozepsanou – dopiš ji sama.. Jde Ti to skvěle, zvládneš to.. Píšeš nádherně, určitě z Tebe jednou bude slavná spisovatelka.. Opravdu bych Ti to přála.. Když už se to nesplní mně, snaž se za nás obě, prosím.. Nechci, aby ten skvost našeho literárního spojení a múzy byl zničen.. Nebo navždy nedopsán.. Klidně (až to někdy snad vydáš) pověz, že je to jen Tvá práce; tvorba – mně to nevadí.. Opravdu ne.. Ty můžeš cokoli..
Marti, jsi moje jediná SKUTEČNÁ spřízněná duše. Vždycky jsi mě opravdu chápala a rozuměla mi.. Nikdy nezapomenu, všechny ty krásný věci, co jsi mi kdy řekla.. Nikdy.. Brala jsi mě takovou, jaká jsem.. Měla jsi mě takovou ráda.. Obdivovala jsi mě, i když jsem Ti tolikrát říkala, že skutečně není proč.. Obdivovala jsi mě – stejně jako já Tebe..
Možná, (a nedivila bych se ani trochu) mi neodpustíš.. Mrzí mě to, ale já prostě byla odjakživa srab – a skutečně tohle neříkám na svoji obhajobu – prostě je to fakt.. všechno jsem vzdávala předem.. – Jedině s Tebou mi připadalo, že kdybych chtěla, mohla bych klidně létat.. S Tebou bok po boku brázdit oblohu.. S Tebou bylo možný prostě všechno na světě..
Jsem sobec – přiznávám to, ale.. Máš přece ještě svůj život.. Mezi lidmi, který znáš od základky, ne-li od školky.. Skončí škola a každá z nás jde svou cestou.. Já jedu zpět do svého ukřičeného, nenáviděného domu, kde když se něco stane, můžu za to vždycky jen já.. A Ty za svými dalšími, jinými kamarády..
Uchyl se k nim, bylo ti s nimi dobře, je Ti s nimi dobře a ještě určitě dál dlouho bude.. Vždyť vždycky vidím tu radost a nadšení, vyzařující Ti z očí, i když mi o nich jen vyprávíš.. Kde jste byli, co jste dělali, - co jste zažili.. Já do Tvýho života prostě jen náhle přišla a teď z něj zase odejdu.. Odejdu s nadějí v srdci, že si na mě aspoň jednou vzpomeneš..
Mám Tě opravdu hrozně moc ráda, víš.. Někde jsem četla tohle : „I kdyby byly listy všech stromů jazyky, nedokázaly by vypovědět mou lásku k ní.“ - zaujalo mě to, zalíbilo se mi to a proto jsem si to zapamatovala, a němě jsem doufala, že jednou tady snad bude takový člověk, který pro mě bude znamenat tolik, abych mu to mohla říct taky.. Jsi to Ty..
Proto mi teď dovol říct tohle : „I kdyby byly listy všech stromů na světě jazyky, nedokázaly by Ti, Marti, říct, jak moc, a jak hluboce jsi mi vstoupila do srdce a navždy ho tak poznamenala..“
Za to ti nesmírně děkuju. Děkuju, že jsem měla tu čest tě poznat.. Že jsi ke mně nebyla jako všichni ti ostatní.. Já vím, že bych neměla- kvůli Tobě.. Jedině kvůli Tobě! Ale.. Nemůžu.. Ta touha, ten pocit, to lákadlo věčné svobody je tak neodolatelný.. Silnější než já.. Nedokážu ho přemoct – i když jsem se snažila.. Moc jsem se snažila.. Doopravdy.. Kolikrát jsi se mě za poslední měsíc ptala jestli je všechno v pohodě?.. –Ani už sama nevím, ale zato si přesně pamatuju, co jsem Ti pokaždé odpovídala.. /Jo, je/.. Ale nebyla to pravda a já vím, že Ty to víš tady. –Vždycky jsi na mě hned všechno poznala.. Jenže já Ti to nemohla říct.. To všechno.. Nemohla – a nemůžu.. Promiň.. Moc se omlouvám, i když vím, že je to marné.. Že omluva prostě nestačí. Nevím, co dělat – a Ty máš svých starostí víc než dost, nechci Ti ještě přidělávat další… Jasně – vsaď se, že vím, co si teď myslíš.. –Že bych Tě neobtěžovala, že kamarádky tu jsou přece od toho, aby se jim člověk mohl svěřit, a aby mu poradily.. Že Tvoje problémy vlastně ani nejsou důležitý… -Lež, lež, lež – samá lež!
Promiň – mně to tak prostě nepřipadá.. A Ty jistě sama víš, jak dokážu být někdy tvrdohlavá.. Marti.. Budu doufat, že mě v nebi přijmou a že jednou (ale až za mnoho a mnoho let, až budeš mít dávno vnoučata), se tam spolu zase setkáme a užijeme si toho létání společně! A budeme brázdit oblohu – hlavně tu noční bok po boku a sledovat a pojmenovávat vlastními podivnými a legračními názvy nejrůznější hvězdy a souhvězdí.. Společně a navěky..
Budu tam na Tebe čekat, třeba až do skonání světa.. Miluju Tě, moc..
Sbohem..
Jana