Davídku, bráško..

Dívám se přímo před sebe – se širokým úsměvem na tváři. Přes zelenou louku ke mně (i když trochu legračně) běží jakýsi malý chlapeček. Může mu být něco kolem tří, čtyř – maximálně pěti – let. Ruce má natažené přímo před sebou a malinkými krůčky spěchá, aby u mě byl co nejdřív a mohl mě obejmout. Jeho blonďaté kadeře za ním povlávají a v nebesky modrých očích se mu zračí obrovská radost..
A už je u mě! Objímá mě : „Mám tě moc lád, Any.“
„Já tebe taky, bráško.“, stisknu ho pevně.. Neviděli jsme se tak dlouho..
Chodím do internátu a domů jezdím jen na prázdniny, - občas i na víkendy.. Chtěla jsem odtamtud vypadnout – být tam co nejmíň budu muset.. Tam.. Tam, kde většina lidí mluví o „domově“. Vypadnout z toho věčně vřícího pekla, odkud se dají zaslechnout jen sváry, křik a hádky.. Rány..
Jen Davídka je mi líto.. Ale jen co mi bude osmnáct a najdu si práci a byt, (zatímco bráška trochu povyroste) a budeme bydlet spolu.. Nechci ho tam nechat.. Nechat ho vyrůstat v tom stejném „sladkém domově“, kde jsem tolik let trpěla já.. Nechci jim ho tam nechat napospas.. Jeho ne.. Chci ho chránit; uchránit před všemi těmi hrůzami, které tam potkaly mě..
„Pšijela jsi ňák pozdě, ne?.. Ale já na tebe čekal.“, svěřuje se mi s nadšením v očích, zatímco mě do očí vstupují slzy..
Pozdě – to je přesně to slovo! Přijela jsem pozdě.. Moc pozdě na to, abych tě mohla zachránit, bráško.. Promiň mi to.. Promiň.. Kdybych přijela dřív.. Kdybych zůstala s tebou – kdybych byla u tebe.. Kdybych byla doma, nikdy by se to nestalo.. Nikdy!.. Ta hrozná nehoda..
Táta byl v práci, máma zas namol.. –A ty bez dozoru.. Měl jsi chuť na kakao.. Prosil si mámu, - jenže ta byla úplně mimo..
Zlatíčko, proč jsi jen nepočkal? Nejspíš jsi si myslel, že to zvládneš – vždyť už jsi snad milionkrát sledoval někoho z nás, jak ti ten tvůj milovaný, ba pro tebe téměř posvátný, nápoj připravuje.. Jak připravujeme tvoji slabost, tvoji lásku.. Davídku..
Měl jsi počkat.. Proč tě jen nenapadlo, že tu konvici s tou vařící se vodou ve své malé ručce prostě neudržíš? Proč?.. Proč, k sakru?!
Matka je teď ve vězení – byla obviněna ze zanedbávání dítěte.. Můj nový život teď probíhá v dětském domově, zatímco táta se mě snaží získat zpět..
Vím, že to bude trvat ještě dlouho.. Ještě dlouho si budu vyčítat, že jsem nepřijela dříve – třeba jen o den.. Stačilo by i pár hodin.. Pár pitomých hodin!!
Bude mi trvat dlouho než se zase dokážu podívat na nějakou z tvých fotografií, z nichž na každé vypadáš jako malý andílek..
Nemohla jsem jít ani na poslední rozloučení s tebou.. Neměla jsem sílu.. A vím, že mi bude trvat ještě dlouho, než ji zase najdu.. Ale já se s tebou rozloučím, bráško.. Jednou určitě.. To ti slibuju.. –Stejně, jako slibuju své „matce“, že ji budu do konce svýho života nenávidět! Jen ať trpí.. Nenávidím ji!! Nenávidím!!