Nebýt sám

„Mami, sněží! Podívej! Mami!“ uslyšela jsem za sebou radostné dítě, jak upozorňuje svou maminku. Dokáži si představit, jak se tomu dítěti rozzářily oči. Jak málo stačí ke štěstí, pomyslela jsem si smutně a zahnula za roh. Vůni horké čokolády jsem cítila po celém městě. Na chvilku jsem zatoužila svůj jazýček smočit v téhle slastné pochoutce, ale jenom na chviličku. Opět mě přemohl smutek, který se mi rozléval po celém těle. Vločka po vločce dopadaly na mojí horkou pokožku. Tvář se mi začala lesknout od vody, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost.
Vyšla jsem z temné uličky a zamířila do centra dění. Konečky prstů jsem měla ledové, ale uvnitř sebe jsem cítila divnou horkost. Snad, že by to byl ten smutek?
Ano, asi ano.
„Krásná paní, nechcete si koupit nějakou sladkost?“ zastavil mě neznámý starý muž. Věnuji mu obyčejný úsměv a jen odpovím: „Ne, děkuji.“
Pomalu se procházím zaplněným náměstím. Můj pohled upoutalo malé štěňátko. Přišla jsem k němu a čapla si. „Ahoj, copak tady děláš?“ Podívala jsem se do těch krásných hnědých očiček. Pohladila jsem ho po jemné a dlouhé srsti. Pod mým dotekem se štěně roztřáslo.
„Ne, neboj se mě, já ti neublížím.“ uklidňovala jsem štěně. Kupodivu se zklidnilo.
„Slečno, chcete si ho vzít?“ ozval se hlas za mými zády. Stoupla jsem si a otočila se na onu osobu. Stál tam pohledný kluk. Na tváři jsem překvapivě dokázala vykouzlit úsměv a zeptat se. Až bude velký, teda, větší, budou na něho letět holky, jako včely na med.
„Ano, a kolik stojí?“ Koukla jsem se do jeho očí. Byly tak zamyšlené. Přešlápla jsem na místě. Štěňátko, tolikrát nám ho Buffy slibovala. Bohužel svůj slib nedodržela. Pohlédla jsem na štěně, které si žádalo mou pozornost.
„Nestojí nic, je to kříženec, a já budu rád, když se ho…“
„Ty se ho chceš zbavit?“ Překvapeně jsem na chlapce vzhlédla.
„No, ano, víte… máma to štěně nechce.“
Máma. Poklesla mi brada a slzy si začaly razit cestu ven. Odvrátila jsem pohled. Kluk se po chvilce se štěnětem rozloučil a odešel.
Chlupaté klubíčko na mě upíralo svůj čokoládový pohled a já jsem se rozhodla, že si ho vezmu do náruče, aby se mi v tady tomhle vánočním davu nezatoulalo.
Pořád jsem ho hladila po jemné srsti na hlavičce a uších. Po chvilce jsem koukla na hodinky.
„Páni, to už je tolik hodin? Musíme jít domů.“ Podrbala jsem ho za uchem a ono vesele štěklo.

„Domov, sladký domov,“ zašeptala jsem a pustila Anne. Hezké jméno. Sundala jsem si kabát a rozhlédla jsem se, kam zmizlo mé klubíčko.
„Anne, Anne!“ volala jsem po bytě. Přišla jsem do kuchyně a tam ležela. „Tady si.“ Zvedla hlavu a vyplázla růžový jazýček. „No nesměj se, takhle si se mnou hrát na schovávanou.“ Rozběhla se k mým nohám. Rozesmála jsem se.
„Konečně už nebudu sama.“
No, tak úplně sama jsem nebyla, povzdechla jsem si. Jako by Ann začala mluvit. Dívala se na mě tak smutným pohledem, a když naklonila hlavu na stranu, zdálo se, jako by říkala, a jak to, že jsi byla sama? A já se rozhodla, že jí řeknu svůj příběh.
Sedla jsem si na gauč a fenku jsem si dala na svůj klín.
„Víš, před rokem chtěla moje starší sestra udělat radost svým kamarádům tím, že jim dala dárek. Letěli na jeden ostrov. Jen oni čtyři. Willow, Xander, Giles a ona. To letadlo mělo nehodu a spadlo do moře,“ po lících mi začalo stékat několik slz, ale nevšímala jsem si toho, pořád jsem vyprávěla, „bylo to i ve zprávách,“ znovu jsem uviděla ten obraz. Některé trosky letadla plavaly v moři a znovu jsem slyšela hlas reportérky, znovu a znovu, „nikdo nepřežil.“ Až teď jsem si osušila tváře a pohlédla na klubíčko, které mi naslouchalo, a jako by se mě zeptalo, a jak to, že…?
Proč jsem zůstala tenkrát doma? „Protože jsem měla hlídat…“
„Teto, už jsi doma?“ vřískla malá blonďatá uličnice a rozeběhla se ke mně.

Konec