Vzpomínka

Stojí na okenní římse a kouká se dolů.
Přemýšlí jak se sem vlastně dostala.

Je jiná než ostatní, to už ví. Vždycky byla jiná. Ale tenhle rok přišla na další rozdíl.

Vždycky nesnášela ty pipinky v minisukních co dodržují poslední trendy. Ale vždycky chtěla být tak oblíbená jako ony. Chtěla aby jí měl každý tak rád. Aby jí každý zdravil. Aby …

A pak poznala někoho, kdo jí měl rád. Kdo si s ní povídal. Tisíckrát se jí o tom zdálo. Žila ve snech. Nikdo jí tak nerozuměl. Stačilo jen každý večer usnout a zažívala tu lásku jakou si vždycky přála. Ve škole to bylo jinak. Tam ji její láska neznala. Tam se po ní její láska ani nepodívala. Až jednou…

Znovu poznala někoho, kdo jí měl rád. A už ne ve snech. Její snová láska jí znala. Její snová láska se s ní bavila. Poslouchala ji a povídala si s ní. Cítila se šťastná.

Přišel čas uvést to na pravou míru. Rozlišit sny a realitu. Říct nejdůležitějšímu člověku na světě, co k němu cítí. Ale nechtěla riskovat, že ji odmítne. Nechtěla riskovat, že se zhnuseně odvrátí aniž by jí dovolila aby ji mohla chytit za ruku, obejmout, dotknout se, políbit, pomilovat…. Jako ve snech. Chtěla to zažít. Nechtěla na to jen myslet. Chtěla, aby se její ruce mohly opravdu dotýkat. Aby její rty mohly opravdu líbat. Aby mohla OPRAVDU cítit.

Jeden večer vycítila, že by to šlo. Že by jí to mohla dát najevo. Nějak lehce. Pomalu. Aby ji nevyplašila.
Počkala na vhodnou chvíli a pak k ní přišla. Ona na ní chvilku jen tak koukala a pak zvídavě zvedla obočí. Asi nevěděla co čekat. Věděla, že pro ni hodně znamená, ale teď netušila, co přijde. Vlastně to netušily obě. Pak ji políbila. Lehounce. A opět se na ni podívala. Tvářila se překvapeně. Víc se jí nedalo z tváře vyčíst. Pak jí polibek vrátila.

Záplava štěstí. Lásky. Vášně. Nelze to popsat, jak se cítily, když ruku v ruce odcházely. Ne, neodcházely. Ruku v ruce utíkali pryč, aby mohly být spolu. Prodíraly se davem, aby se mohly těšit ze své přítomnosti.

Tráva chladila na nahá záda, ale těžko říct, zda záda nezahřívala trávu. Cítila její polibky po celém svém těle a na oplátku líbala její krásné tělo. Ruce si tolik užívali to, o čem se jí jen zdálo. Prsty jemně přejížděla po jejím těle. Od krku, přes ramena, ňadra, bříško, boky, její poklad, stehna… patřila jí. Cítila jak ji líbá… ten jemný záchvěv na krku… její ruce na svých bocích… vzdechy… přejela rukou její vlasy a spustila si je přes její ramena na své tělo. Krásné dlouhé hnědé vlasy jí hladily na těle a ona přestávala vnímat vše okolo…jenom ji…
Patřila jí celá a ona se jí celá oddávala. Byla to jejich noc.

Splnil se jí sen. Tak proč teď sedí na tom okně a nechce dál?

Protože to už nemělo pokračovat. Vzali jim jejich lásku. Už je zase sama. Mimo všechny. Už zase nikoho nemá. Zase je jiná.

Prášky začaly zabírat, chtěla ještě snít… potřebovala usnout. Ale jak usnout sama na okně. Dopomohla si k tomu a teď už usíná a opět se jí začíná objevovat ve snu. Teď už ne představa. Teď už zážitek. Ale přesto je to ještě jiné. Krom všeho ostatního se teď cítí lehčí a zdá se jí jakoby cítila jemný vítr co proudí kolem ní, osouší slzy a chladí tělo….