Láska až za hrob

Láska, miluji tě, mám tě rád. To jsou slova a věty kterými se v dnešní době plýtvá, i když by se nemělo. Protože láska, to není jen pouhé slovo, je to výraz označující mnoho věcí, je to pojem který vyjadřuje něco, co mnozí z nás kolikrát slovy vyjádřit neumí, je to pocit který máme když jsme s tím kdo je nám blízký.
I já jsem měl to štěstí a zamiloval jsem se. Napadlo mě že bych se mohl podělit s přáteli které mám a řeknu jim jaké to bylo.

Když jsem jí poprvé spatřil, nepřišla mi nijak zvláštní. Prostě jen další pěkná holka kterých jsem denně potkával stovky na ulicích. I když ona byla něčím jiná, měla kuráž a jak by řekly naše babičky, šili s ní všichni čerti. Sice mi nejdřív vadilo jak si ze mě utahuje ale byl jsem na to zvyklý a nechal jsem jí, třeba jí to po čase přestane bavit.
Uběhlo pár dní, a na praxi nás dali k sobě, já jsem byl samozřejmě dost naštvaný ale co se dalo dělat, nějak ten týden vydržím.
Šli jsme pomalu po schodech, a oba jsme mlčeli. Potom se mě zeptala odkud jsem. Já jí odpověděl a ona že zná pár lidí z naší vesnice, a hned jsme našli společnou řeč. Dozvěděl jsem se o ní plno věcí a řekl jí něco o mě, byly jsme tak rozdílní a přitom jsme se jeden druhému tak podobali.
Týdny utekli jako voda a my jsme si rozuměli čím dál víc. Sem tam došlo i na obětí které dokázalo zahřát víc než přímý kontakt se sluncem. Ona i já jsme věděli že to mezi námi nebude jen přátelství a čekali jsme zda ten druhý udělá první krok. Věděli jsme že nejspíš čekáme jeden na druhého marně, v těch chvílích jsme si byli tak blízko a přitom tak daleko. Věděli jsme že se milujem ale žádný z nás neměl dost odvahy si to přiznat. Přece jen ona byla krásná dívka a já byl jen.... já. Asi jsem se bál že když jí řeknu to co k ní cítím odejde jako má první školní láska. Asi jsem byl naivní říkáte si. Ale já už jsem takový, mám svůj svět a myslím si že se všichni budou chovat podle jeho pravidel.
První rok praxe byl za námi a obětí přešlo v letmé polibky. Vřela ve mě krev a měl jsem chuť vykřičet do celého světa jak jí miluju. Potom následovalo něco co navždy změnilo můj život. Čekal jsem na ní na našem místě jako každé ráno a na pohled působila smutně. Přišel jsem k ní, a dal jí polibek na tvář jako každé ráno. Ona se pousmála, zklopila oči a vytáhla z kapsy zmačkaný kus papíru. Vložila mi ho do rukou se slovy ,,Zbohem" poté se otočila a vyšla pomalým ladným krokem směrem do podchodu. Já tam jen stál jako solný sloup a nedocházelo mi co se to děje. Podíval jsem se na promočený zmačkaný papír a zjistil jsem že je na něm něco napsáno. Byl tam nápis miluji tě. Hned jsem vyběhl do podchodu v naději že jí ještě spatřím. Ale po ní jako by se slehla zem. To co jsem se dozvěděl později mi vyrazilo dech, prý jí minulou noc při cestě domů srazilo auto. Já se jen smutně podíval na papír, a pronesl jsem : ,,Já tebe taky"

Dodatek: Ta osoba vlastně nezemřela, jen jsem tím chtěl vyjádřit že náš vztah skončíl pro mě velice bolestivým způsobem. I když jsem jí v mém srdci pohřbil stále se vrací a nedá mí spát.