Nepovedená záchrana

Sakra, to nemam šanci stihnout, napadne mě. To bude zase keců, když k babče dorazim o čtvrt hoďky později. Proč musí bydlet na druhým konci města? No, už jsem skoro u mostu, ještě tak čtvrt hoďky a jsem tam. Co to tam je na mostě za člověka? Co to tam sakra dělá? Proč leze na druhou stranu? Zrychlím krok, protože mě napadají samý lepší věci. Je to nějakej mladej kluk a nejde mi do hlavy, proč leze na druhou stranu zábradlí. "Hej, je všechno oukej?" křiknu na něj. nereaguje na mě, jen se drží zábradlí a dívá se pryč. "Dej si bacha ať nesletíš.", zkouším to znovu. A znovu nic. Stojím tam jak tvrdý i a netušim co dělat. "Jdi pryč.", ozve se po chvíli. Odpovím, že nechci odejít. Znovu mi říká, ať jdu. Ptám se proč, a on že chce být sám. Je mi jasný proč přelejzal, stejně jako to, proč je tady. Rozmlouvám mu to. Pořád si vede svou. Pořád opakuje, že to nemá cenu, ať jdu pryč a pustím ho z hlavy. A já mu pořád dokola opakuju stupidní klišé, že všechno se dá zvládnout. Napadá mě ale, co já mam koho poučovat o tom, jak se všechno dá zvládnout, když mám ruce samou jizvu? Ale to je vedlejší, nechci aby se mu něco stalo, nechci. Nevím proč, toho kluka neznám, ale přesto bych nedokázala odejít. Přemluvím ho, aby přelezl zpátky ke mě. Když stojí vedle mě, znovu mě posílá pryč. Říkám, že nikam nepospíchám a tak si sedneme na chodník a on mi začne vyprávět svůl příběh:
"Bylo léto. Já měl po matuře, tak jsem si chtěl prázky pořádně užít. Rozhodli jsme se s kámošema, že pojedeme na vodu. Chtěli jsme nějakej adrenalin, ne jenom nějaký vlnky na českejch řekách. Tak jsme si zaplatili zájezd na divokou vodu. Všechno bylo fajn, skvělý lidi, skvělý počasí, dobrá atmosféra, prostě pohoda. Čtvrtej den jsme měli jet nejtěžší sjezd. Ráno jsme vyjeli hodně brzo, aby jsme stihli přejet nejdivočejší část řeky a dostat se na další stanoviště. Ze začátku šlo všechno hladce. Každou peřej jsme dali v poho. Jenže pak jsme se dostali na špatnou stranu. Měli jsme jet u druhýho břehu, ale proud nás strhl. Věděli jsme, že je zle. Já a můj nej kámoš jsme se snažili, co to šlo, aby jsme dostali raft na druhou stranu, ale nepovedlo se. Otočil se na mě a měl zoufalství v očích. Věděl jsem, že půjdeme pod vodu, že nás peřeje otočí, což se v týhle části řeky rovnalo velkýmu průseru. Pamatuju si, že někdo zařval, že je tam kamen. Pak už si jen pamatuju velkou ránu a to, jak mě to vyhodilo do vody. Když jsem vyplaval, vůbec jsem nevěděl, kde jsem, ale chuť přežít byla hrozně velká. Uviděl jsem před sebou velkej kamen a snažil jsem se to to šlo se na něj dostat. Podařilo se mi to. Držel jsem se a snažil jsem se vymyslet způsob jako se dostat na břeh, když kolem mě někdo začal strašně řvát. Byl to Ondy, muj nej kámoš. Řítil se na skálu, která byla na druhý staně řeky. Viděl jsem, jak ho peřej hodila na ostrou hranu skály. Viděl jsem, jak se zasekl mezi dvěma výčnělky skály. Volal o pomoc, ale já mu pomoci nedokázal. Viděl jsem, jak se snaží vyprostit. Za chvíli křik utichl. Svůj boj prohrál. Já se držel a díval se na jeho bezvládné tělo. V tu chvíli jsem zahlédl člun, začal jsem volat. Uviděli mě a já se jich chytil. Pomohli mi se vyškrábat na člun. Díky nim jsem přežil. Je to půl roku co se to stalo. Nemá cenu dál bejt na tomhle světě. Bez něj ne, proto tě prosím, odejdi."
Bylo mi do breku. Vím jaký to je někoho ztratit. Taky jsem ztratila nejlepšího kamaráda, ale vidět ho umírat muselo bejt šílený. Přesvědčila jsem Radima, ať jde se mnou, že tohle by určitě jeho kamarád nechtěl. Šel se mnou. Připadalo mi, že je mu líp, když se někomu svěřil.
Od tý doby jsme se vídali denně. Zažili jsme toho spulu moc. Pomáhal mi, když mi bylo nejhůř. Stal se člověkem, který mi byl nejblíž. V létě se rozhodl, že se vydá na divokou vodu, a konečně se přenese přes Ondrovo smrt. Byla jsem ráda, že se k tomu rozhodl, věřila jsem, že mu to pomůže se s tím smířit.
Je to právě rok, co jsem denně u jeho hrobu. Když sjížděli úsek, kde se to Ondrovi stalo, vyskočil ze člunu. Jako kamarádka jsem selhala, Radima jsem totiž zachránit nedokázala.