Padlé sny..7

„Já jsem Naty – tvoje nová teta. Kdybys měla jakýkoli problém, přijď za mnou – já ti poradím a pomůžu.. Od toho tu jsem..“, mluví na mě jakási mladá žena s blonďatými vlasy málem až do pasu a klidným, vyrovnaným hlasem.
„Hmm..“, zamručím jen a ještě pevněji stiskávám Chlupítka.
„Podívej.. ehm.. Nelo, já vím, co se u vás doma stalo a právě proto tam teď nemůžeš..“, všimnu si, jak před mým jménem zaváhá a už mám skutečně co dělat, abych potlačila slzy, deroucí se mi nelítostně do očí.
„Co je s maminkou?“, vysoukám ze sebe nakonec.
„Ona.. Bude v pořádku.“, odpovídá mi Naty, ale do očí se mi nedívá.
„A kdy za ní můžu?“
„Nevím.. To nevím..“, odpoví smutně.
„A mohla by jste jít teď pryč?..Prosím.. Chci být sama.“
„No tak dobře, ale za chvíli bude večeře.. – Někoho sem, pro tebe pošlu.. A tykej mi..“, usměje se na mě způsobem, o kterém si nejspíš myslí, že je povzbudivý..
„Dobře..“, promluvím k zavírajícím se dveřím a zavírám i své oči. Znovu se mi zjeví všechny ty obrazy staré sotva pár hodin.. Mamka, ležící v bezvědomí na zemi.. Krev.. Slzy, křik.. Táta, stojící tam s rukama napřaženýma vpřed.. Můj telefonát.. Táta, blížící se rozzuřeně ke mně.. A následně..
Když už jsem si myslela, že mě snad zabije, rozletěly se dveře. V poslední chvíli..!..
„Pomoc..“, zmohla jsem se jen na slabý výkřik, ale zaslechli ho.. Dva saniťáci, kteří se k nám okamžitě rozběhli a pevně tátu chytli – každý z jedné strany. Mně řekli, abych zavolala policii.. Nevím, co by se stalo, kdyby nepřišli včas – snad to ani nechci vědět. Zvlášť ne, když vím, že jsem to chvilku předtím málem vzdala.. Všechno mi to teprve začíná docházet..
Policie tam byla do pěti minut, ale mně to připadalo jako dlouhých pět hodin.. Saniťáci museli držet otce, zatímco mamka – ta, co skutečně potřebovala jejich pomoc – tam stále jen ležela a oni za ní nemohli..
Za chvíli se dveře rozletěly znovu. Stáli v nich čtyři vysocí policisté, kteří tátovi ihned nasadili pouta a odvedli ho dolů do auta – i když se velmi rozzuřeně bránil a urážel je..
Chvilku po nich za mnou do ložnice – kde jsem zůstala sama, protože zdravotníci se konečně starali o maminku a ostatní policisté odešli – přišla jedna mladá policistka..
„Ahoj.. Pověděla bys mi prosím o všem, co jsi viděla? Nebo i slyšela?.. Já vím, že je to pro tebe těžké, ale je to důležité.. Pak už tě nebude nikdo otravovat..“, zadívala jsem se na její milou a klidnou tvář a dala se do vyprávění, přestože mě to stálo mnoho sil a moc to bolelo.. Pozorně mě vyslechla a stále si něco psala do svého notesu, poslouchala mě i přesto, že mi často selhával hlas a nenacházela jsem ta správná slova.. – Jednou jsem se dokonce neovladatelně rozplakala a nemohla dál mluvit.. – Ale ona se na mě jen podívala těma svýma chápavýma hnědýma očima a jemně mě objala..
Když jsem jí pak konečně všechno vypověděla, řekla, že jí to moc pomohlo a že děkuje za spolupráci a chtěla odejít.. Ale já jsem ji ještě na okamžik zdržela.. – Musela jsem se zeptat.. Musela jsem to vědět..
„Co teď se mnou bude?..“, neodolala jsem a ona se pomalu zastavila na cestě ke dveřím.. Obrátila se na mě : „Víš.. Nemáte žádné příbuzné, ke kterým bys mohla jít.. A maminka se o tebe teď starat nemůže, - sama potřebuje pomoc.. Budeš muset – i když samozřejmě pouze dočasně – do dětského domova.. je to jediné možné řešení..“
„Cože?“, zaskočilo mě to.. Nemohla jsem tomu uvěřit.. Vždycky jsem si myslela, že v dětských domovech jsou jen ty děti, které o rodiče nějak tragicky přišli a nemá se o ně kdo starat.. Až pak si uvědomím, že.. Já tam vlastně patřím..
A teď jsem tady.. Ani jsem nečekala, že to půjde tak rychle, ale můj případ byl prý skutečně naléhavý a já neměla kam jít..

Sedím tu v malém a úplně cizím pokojíku.. S sebou jsem si mohla vzít jen pár osobních věcí. Rozhlížím se kolem a až teď zjišťuju, že je tu ještě jedna postel.. – Nic ale nenasvědčuje tomu, že by tu „bydlel“ ještě někdo.. Stisknu Chlupítka ještě pevněji než předtím – zůstal mi jedině on. Jediný věrný přítel.. Při této myšlence si vzpomenu na Liu.. –Stále ještě jsem ji neviděla, stále se ještě neozvala.. Na prostěradle se rychle rozrůstá velký slaný flek..
„Nelo?“, ozve se náhle z tmavého rohu pokoje tichý hlas a já se tam vyděšeně zadívám. Rozeznávám jen jakousi postavu skrytou ve stínech..
„Kdo je to?“, vlastní hlas se mi trochu třese,,
„Přece já..“, začne se ke mně postava pomalu přibližovat, „Sam..“
„Same!“
„Ale co ty tady děláš? Ty tu taky.. No, víš.. jako.. bydlíš?“, marně hledám to správné slovo..
„Hm..“, na okamžik se na mě trochu zamyšleně podívá, „vlastně jo..“
„Aha..“, zmůžu se jen na tohle, ale leccos se mi začne vyjasňovat..
„Hele.. Neviděl jsi teď někdy Liu?“, ptám se, nevědouc, zda chci znát odpověď..
„Ne.. Neviděl..“, odpoví a podívá se mi přímo do očí a já poznávám, že skutečně nelže.. Jeho oči jsou jasné a průzračné, bez jediného temného kalu tajemství..
„Večeře!!“, ozve se najednou odkudsi zezdola a já vím, že mě čekají.. Prý mě chtějí seznámit s ostatními..
„Jdeš taky?“, obrátím se na Sama.
„Ne.. Já vůbec nemám hlad..“
„To tě chápu..“, zadívám se na něj smutně, otvírám dveře a pomalu scházím do jídelny..

Jsem dole. Chvilku jsem sice bloudila, ale nakonec jsem to našla. Vypadá to, že všichni už jsou tady. Jen co mě spatří, vykřiknou naráz : „Vítáme tě!“.. Na tváři se mi mihne úsměv a začnu se rozhlížet po místě, kam bych si mohla sednout.
Je tu asi pět malých stolků, z nichž u každého sedí tak 4-5 dětí. Většina jich je mladších než já, ale všichni se spolu baví a společně se smějí. Je to již skvěle sehraný kolektiv.. Nikdo tu není odstrčený nebo osamocený..
Jen já stále přejíždím očima, a tak trochu zoufale mezi nimi hledám volné místo – když na mě zavolá jedna, asi jedenáctiletá, pihovatá holčička..
„Pojď sem.. Máme tu místo..“, usměje se na mě a když k ní vykročím, rozzáří se jako sluníčko.
„Ahoj.. Já jsem Ema..“, potřásá mi rukou tak radostně, až jí ty její dva zrzavé cůpky poletují vzduchem jako dva motýli.
„Nela..“, představím se, stále ještě trochu nejistě..
„Budeme kamarádky, jo?“, upře na mě svůj veselý pohled..
„Dobře.. Budeme kamarádky..“, opakuju a usměju se na ni.. Tenhle šťastný tvoreček se mi začíná líbit..
Všichni se dají do jídla a mezi sousty si s Emou povídáme : „Já tady jsem skoro od narození.. Rodiče prý měli nějakou autonehodu a o mě se neměl kdo postarat – vlastně mám tetu.. Ale ta mě nechtěla.. Tak jsem tady – ale je mi tu dobře. Je tu spousta legrace a zábavných her, večer si povídáme různé příběhy – někdy dokonce i strašidelné.. A tety jsou moc hodné. Mám je hrozně ráda..“..
Na jejím vyprávění mě tak trochu zaskočilo, že o tom všem mluví s takovou lehkostí – jako by tomu nepřikládala žádný zvláštní; skutečný význam.. Až pak si uvědomím, že jí tu prostě musí být dobře – ona totiž nic jiného nezná.. Rodiče nikdy nepoznala.. Nezná jejich starostlivost a péči.. Lásku.. Vlastně se jí nemá po čem stýskat.. Jistě – tady to všechno samozřejmě poznala, aspoň v to upřímně doufám, ale přece jen to musí být.. Jiné.. Mateřskou lásku nemůže nahradit nic.. Škoda, že já jsem si jí užila tak málo.. Tak málo lásky, zatímco starostlivosti a péče až moc..
Vyprávím jí o naší rodině.. O mamce.. O tátovi.. O škole – kam jsem teď dočasně přestala chodit.. O Lie.. O Samovi.. O všem, až na zážitky z dnešního rána – a vlastně vůbec celého dnešního dne – na to v sobě prostě nemám dost sil.. Ještě ne..
Poslouchá mě se skutečným zájmem.. –Tohle se mi snad ještě nestalo.. Lia se vždy dívala jinam, s něčím si pohrávala a já pak měla pokaždé pocit, že ji to vlastně ani skutečně nezajímá.. Se Samem jsem ještě neměla čas ani možnost se poznat blíž.. – A mamka byla vždycky moc duchem nepřítomná nad úvahami nad tátou, než aby mě skutečně vnímala..
„Teď budeme mít volno, půjdeme si něco zahrát ke mně do pokojíku?“, zeptá se mě..
„Já mám pokoj sama pro sebe , tak jestli ti to nevadí, mohly bychom jít třeba tam..“, navrhnu jí..
„Tak dobře..“, rozzáří se zase a já se neubráním úsměvu..
„Tak pojď..“, natáhne ke mně svou ručku, abych ji za ni chytla.. Chceme odejít, ale naši pozornost upoutá jedna z tet, která se snaží překřičet všeobecně nastalý zmatek..
„Počkejte ještě.. Počkat..“, podaří se jí to nakonec..
„Děkuju.. Takže myslím si, že bychom se měli Nele všichni představit, a pak by nám o sobě mohla něco povědět.“..
Je to jako kdyby to měli nacvičené. Všichni se otočí a přímo přede mnou se najednou vytváří dlouhá řada.. Ema na mě jen mrkne a hned nato odpeláší, aby se taky mohla zařadit..
„Ahoj, já jsem Nikola..“
„Ahoj, já jsem Katka..“
„Patrik.. Iva.. Lucka.. Pavel..“, a další a další.. Ze všech těch jmen se mi už pomalu začíná točit hlava a všechno mi splývá.. Pamatuju si jen některá – ani ne polovinu, ale oni jako by to věděli..
„Musíte dát Nele čas, aby si na vás na všechny zvykla – proto jí odpusťte, když si třeba nevzpomene nebo si poplete vaše jméno.. Splést se může každý – jen si vzpomeňte na den, kdy jste tu byli vy v její situaci..“, promluví jedna z tet a já v ní poznávám Naty..
„Doufám, že ji přijmete mezi sebe a budete se k ní chovat jako ke komukoli jinému z vás.. A teď.. Nelo, povíš nám něco o sobě?“, pohlédne na mě.. A nejen ona – stočí se ke mně i pohledy všech ostatních.. Začínám rudnout – nesnáším proslovy před mnoha lidmi..
„Ne.. ani nemám co říct.. Myslím, že kdo mě chce poznat, bude mít možnost..“, chvilku se na mě všichni dívají trochu nechápavě, ale nastalé ticho přeruší Naty : „Je to tvoje rozhodnutí.. Tak dobře.. Můžete jít..“
Otáčím se zpět ke dveřím a Ema mě dobíhá : „Tak jdeme?“
„Jdeme“, usměju se na ni..