Pokus ...

I když bylo nádherně, den jako stvořený pro procházky, nebavilo mě čekat. Kamarádka nebyla dochvilná nikdy, nevím jak mě napadlo, že se během roku, ve kterém jsme spolu přerušily všechny kontakty, změnila. Uklidňovala jsem se alespoň tím, že jsem k čekání vybrala příhodné místo. Měla jsem výhled na řeku, stromy a lidi, kteří kolem procházeli. Sem tam někdo hodil kus chleba dychtivým kačerům nebo se pozastavil a zadíval na krajinu. Já jsem se dívala spíš jen na hodinky. Nedočkavě jsem jejich ručičku postrkovala vpřed a slíbila si, že víc jak deset minut už čekat nebudu.
Foukal letní vánek, díky kterému se na řece tvořily malé vlnky. Stromy se však ani nepohnuly. Jen rovně stály a vypadaly náležitě hrdě. Měly na co. Mě už ten pohled ale nebavil! Otočila jsem se a mohla vidět rušnou ulici zakončenou náměstíčkem. Malá kašna na něm bylo to jediné, co stálo za pohled. Oprýskané domy, neupravené keříky a posprejované zdi nebyly zrovna ukázkou nádherného náměstí. V růžku jedna hospoda odkud se ve dne v noci valili chlapi v podnapilém stavu. Hned vedle obchod s potravinami, předražený a tak zoufale špinavý, že tam raději nikdo nenakupoval. Napadlo mě, že je té kašny možná trochu škoda. Zrovna jsem si říkala, že po tmě by ulička vypadala nebezpečné a zle, když se z jejího středu vynořila kamarádka.
Byla jiná, poznala jsem jí jen díky hnědým kudrnatým a neposedně rozcuchaným vlasům. Vlastně jsem s jistotu mohla říct: „Jo, to je Martina!“ až když mávla na pozdrav. Před rokem odjížděla studovat do ciziny a mě by ani nenapadlo, že se tak moc změní. Vždycky byla silnější, ale přirozeně hezká. Teď se ke mně blížila dívka, s mírami modelky. Po přirozené kráse se slehla zem. Výrazné stíny sice ladily s tričkem, nicméně nedávaly vyniknout jejím kaštanově hnědým očím. Pusa se ztrácela pod nánosem rtěnky. Styl jejího líčení i oblečení jí přidal dobrých deset let.
Jen v duchu jsem si mohla domýšlet, co ji donutilo k téhle změně. Při představě, že se stejně nelichotivě změnila i uvnitř, se mi sevřel žaludek strachem. Pamatuji si ji jako pohodovou holku, sebevědomou, ale zároveň realistickou a vždy v dobré náladě. Neztrácela nervy ani při nejvypjatějších situacích. Skeptičtí lidé i mrzouti jí lezli na nervy, ale nezatracovala je, snažila se přenést na ně část své nálady. Pokud se změnila i po téhle stránce, nebudeme si mít co říct.
Podívala jsme se po náměstíčku a s hrůzou zjistila, že kamarádka má namířeno do hospody, které se slušní lidé vyhýbali obloukem. Bleskla mi hlavou myšlenka, že naše setkání nedopadne dobře.