povíš mi něco?

Spálím si ruce, abych pro sebe měla racionální vysvětlení, proč na tebe nesmím šahat.
Pak napíšu Alpou ti báseň, hodím ji do roury, co ti vede k hlavě, a začnu předčasně odlupovat strupy - abych měla navždy co na práci.
Budeš mě mučit lakováním deseti krvavých pahýlků a zavřeš mi uši do vrtaček zpocených ukrajinských pracantů.
Smích mi roztáhne pusu, ale co si všimnu tvých kudlibabek pod vlastními víčky, pusa mi upadne a škubavě opustí svět.
Ten svět, co jsem v něm obalená vatou a bavlnkami omotaná trávila dětství.
Ten svět, co láskyplně barvami ni životem nešetřil.
Ten svět, co jsem donedávna ho radostně doprovázela.
Ten zavšivenej, starej svět.